Doménou Ondřeje Moravce je virtuální realita, jejímž je v českém prostředí průkopníkem. V jejím formátu zpracoval ve svém debutovém snímku Tmání téma deprese. Nyní na festivalu ve francouzském Annecy zabodoval s dílem Křehký domov, které se dotýká války na Ukrajině. Sám Moravec přiznává, že je angažovaným tvůrcem a že se ho těžká témata drží. Jeho další projekt se sice bude opět točit kolem vážného problému – tentokrát trémy – ale chce ho zpracovat odlehčenější formou a pro dětského diváka. Rozhovor, který s režisérem vedl Ondřej Kůs, se dotkl i dalšího možného vývoje a možností virtuálního reality a třetího ročníku festivalu VR a imerzního umění, který se odehraje na podzim.

Začněme aktuálním úspěchem vašeho snímku Křehký domov. Získal jste spolu s Victorií Lopukhinovou Cristal za nejlepší VR film na festivalu v Annecy a také zvláštní cenu Festivals Connexion pro VR dílo. Co to pro vás znamená a jak to ovlivní distribuci a další osud tohoto snímku? 

Je to zatím můj největší úspěch. Festival v Annecy je výjimečný tím (kromě toho, že to je největší animovaný festival na světě), že při výběru projektů nehledí na jejich premiérový status, ale na kvalitu. Takže jsme byli strašně rádi, že jsme se do jejich elitního výběru dostali. Francie je zároveň hlavním producentem VR tvorby v Evropě a možná i na světě, tím pádem je to z hlediska budoucích produkcí pro moje projekty hodně dobrá věc. Věřím, že na to francouzští producenti budou slyšet a že se to pro moji další práci nějakým způsobem zúročí. 

Oslovil vás už někdo?
 

Ne, ještě ne. Ještě je na to brzo. 

Jaké byly ohlasy diváků na toto dílo odehrávající se v tzv. smíšené realitě? Imituje prostředí obývacího pokoje a přibližuje, jak se cítí Ukrajinci, kteří ve svém příbytku pociťují důsledky války. Lidé si díky tomu mohli zakusit, jak by se asi cítili, kdyby se válčilo téměř u nich doma. Předpokládám tedy, že účinek byl pro ně skličující, emotivní…
 

Jsou na to různé ohlasy. Samozřejmě spíš převládá zádumčivá emoce. Je tam část, kde se pohybujete v absolutní destrukci, ta samozřejmě není moc povzbudivá, ale jsou tam různé pohledy, které jsou pro mě cenné v tom, že mi lidé říkají, co pro ně vlastně domov znamená a která část zážitku jim to nejvíc zpřítomňuje. 
 

Nejčastěji samozřejmě zazní kočka, protože je takovým hlavním protagonistou snímku. Blízkost nějakého zvířete v domácnosti je velice univerzální a hodně lidí se na něj dokáže napojit. Ta kočička je tam navíc v ohrožení, takže na to lidé silně reagují. A také reagují na jídlo na stole. Častokrát během zážitku dostanou hlad, jídlo pro ně vlastně symbolizuje domov. Pak jsou tam obrázky na stěnách, kde je konkrétní příběh jedné ukrajinské rodiny, od období klidu přes účast na demonstracích na Majdanu až po zničení jejich domova a jeho následnou obnovu. To je taky část, která přináší dokumentární hodnotu, protože to jsou fotky reálných míst. Sami Ukrajinci, se kterými jsem natáčel, mi říkali, že pro ně ztráta paměti, tedy těch fotek z jejich života, když se jim třeba zbořil dům, byla jednou z největších ztrát, které zažili.
 

Lidé rovněž hodně reagují na věci, které budují atmosféru snímku. Třeba že vám jde kouř od pusy, když jste v zimě v rozbořeném domě. Říkají, že to je hezký detail, který to divákovi hrozně přiblíží. 

Jakou jste měl reflexi od ukrajinských diváků?
 

Určitě je to pro ně hodně emotivní. Rezonuje v nich hodně bolesti. A zároveň jsou velmi vděční za to, že se to nějakým způsobem tematizuje. Je to trošku jiné než přes dokumentárně zpravodajské věci, třeba z fronty a tak. Tohle je přístupné každému člověku, každý se nějakým způsobem bojí o svůj domov. Od všech Ukrajinců, kteří to viděli, jsem měl velice dobrou zpětnou vazbu.

Válka na Ukrajině je silné téma. Nemyslíte si, že v rozhodnutí poroty sehrála roli i politika? V Cannes letos vyhrál íránský snímek a aktuální světové dění se zde propisuje...
 

Ano. Myslím si, že politika se vždycky do umění propisuje. Myslím, že to nejde oddělit a umění není apolitická věc. Určitě to roli sehrát mohlo. Na druhou stranu jsem rád, že tomu dali cenu teď, když válka na Ukrajině trvá už tři roky. Bylo by jednoduché tomu dát cenu v roce 2022 nebo 2023, ale teď, po té době, co ten konflikt trvá, mně přijde i vyzvednutí této věci velice důležité. Podle vyjádření poroty je příběh hodně univerzální, mohl by se odehrávat v jakékoliv jiné válce.
 

Ale já jsem spíš čekal, že vyhraje jiný projekt, který je íránský a byl taky v soutěži v Annecy. Zrovna v ten den, když jsem tam byl, nebo den předtím, než jsem tam přijel, začalo bombardování Íránu, takže jsem čekal, že na to bude porota reagovat. Ale nestalo se. 

Mluvil jste o tom, že umění je s politikou spojené. Cítíte se v tomto ohledu jako angažovaný umělec?
 

V mnoha ohledech ano. Pod pojmem angažované umění si můžeme představit ledacos. Může to zavánět nějakou dobou, kdy angažovaný umělec byl umělec poplatný režimu a tak dále, což v dnešní době už tak zdaleka není, protože angažovaný umělec je ten, který se zajímá o dění kolem sebe. Jelikož jsem pracoval jako dramaturg a programový ředitel na festivalu Jeden svět, který se zajímá o lidskoprávní dokumenty, které jsou hodně spojeny s politikou a společností, moje tvorba je tím hodně ovlivněna. 

Kdyby někdo chtěl vidět Křehký domov, kam byste ho odkázal?
 

Plánujeme zpřístupnění tohoto projektu online. Lidé, kteří mají svoji helmu na virtuální realitu, si to budou moct vyzkoušet u sebe doma. Hlavním záměrem bylo, aby si lidé mohli vyzkoušet projekt přímo u sebe doma. Doufám, že k tomu dojde do konce srpna. Co se týká uvedení v nějakém dalším veřejném prostoru, vyjednáváme s Vlastivědným muzeem v Olomouci. Předtím bylo dílo vystaveno na tři měsíce v DOXu v Praze, pak bylo další tři měsíce v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Brně, potom putovalo na festival Anifilm, takže v Česku ho lidé měli možnost vidět už na mnoha místech. Kromě Olomouce ještě jednáme s Národním filmovým muzeem v Praze, kde je stále vystaveno moje první dílo Tmání. Zvažujeme, že tam bude vystavený i Křehký domov, tak doufám, že to vyjde.

Zajímal by mě váš pohled na to, jak se ve VR vyvíjí technologie a jak vidíte její budoucnost. Ptám se proto, že toto odvětví tak trochu zůstává stranou mainstreamu, respektive technologické nároky a vlastnosti média neumožňují zajít si do kina nebo si tato díla pustit doma. Myslíte si, že se to v budoucnu změní, nebo vždy půjde o individuální, vnitřní a introspektivní záležitost každého diváka?
 

Do kin bývá virtuální realita distribuována málokdy, nebo spíš výjimečně. Tím místem jsou galerie a muzea, protože to tam lépe funguje - máte tam intimitu, můžete se na to podívat ještě s někým a tak dále. V tomhle ohledu je virtuální realita v takovém začarovaném a paradoxním sevření, protože většina lidí k ní má přístup právě přes různé festivaly, ale diváků je stále málo. Proto se může jevit, že to lidé rádi objevují jako věc, která je do jisté míry extravagantní, nepotřebují ji doma, ale na kterou si rádi zajdou na veřejnou akci, a tak jim to stačí. Na moment, kdy si lidé budou masově pořizovat headsety do domácností, se ve světě virtuální reality čeká. Je dost pravděpodobné, že k němu dojde a bude to boom, podobně jako tomu bylo u internetu. Napovídá tomu to, že lidé podle mě chtějí zažívat čím dál víc audiovizi doma.

A co se týče vývoje technologií?
 

Myslím si, že třeba společnost Meta se hodně snaží, aby to bylo cenově dostupné. Hardware sám o sobě pořád není moc přístupný. Třeba helma je pořád docela velká, mít ji na obličeji pořád vzbuzuje nějaký diskomfort. Společnosti teď vyvíjejí brýle, které mají váhu, velikost a všechno ostatní jako klasické dioptrické nebo sluneční brýle, což by virtuální realitu zpřístupnilo. Ale myslím, že to ještě chvilku bude trvat, tento model brýlí by společnost Meta chtěla prezentovat v roce 2027. Buď to bude funkční, nebo naopak kvalita zážitku hodně poklesne. Dobu, kdy to bude fyzicky, obsahově i kvalitou dostupné, vidím na pět až deset let.

Myslíte si, že hudbou budoucnosti je třeba kino pro virtuální realitu? Není v tomhle ohledu virtuální realita „elitářským“ odvětvím? A to právě kvůli své omezené dostupnosti, kdy jsou snímky v tomto formátu k vidění hlavně na festivalech, v galeriích nebo muzeích...
 

Já si myslím, že kino skutečně není cesta. Tedy zatím. Některé distribuční společnosti ve světě to zkoušely, ale je jich minimum. Ten důvod je podle mě v tom, že v kině se očekává pasivita. Teď mluvím o těle - prostě si sednete a koukáte. Virtuální realita je často spojená s tím, že něco musíte dělat. Už jenom to, že se musíte hodně otáčet, chodit u toho nebo že máte možnost interagovat rukama, je vzdálené zážitku v kině. Proto se chytily víc galerie, protože jde o prostor, který víc vybízí k divácké aktivitě. A proto si také myslím, že místem možné distribuce jsou právě galerie. Ovšem není to tak, že byste tam měl třeba dvě stě headsetů, takhle masové to většinou není. V letošním ročníku festivalu ART*VR budeme mít 35 helem.

Na festival virtuální reality a imerzního umění, který pořádáte, se právě chci zeptat. Třetí ročník se podle informací z webu festivalu odehraje v termínu 21. října – 23. listopadu. Můžete prozradit už teď, na co se mohou diváci těšit? Jaké bude téma letošního ročníku? Půjde jen o pražskou záležitost, nebo se VR snímky objeví i jinde po republice?
 

Třetí ročník je pro nás takové první malé výročí a dojde k drobnému rozšíření festivalu. Doposud probíhal jenom v pražské galerii DOX, ale tentokrát se rozšíříme do pražského planetária, které je od června zrekonstruované. V posledních zhruba dvou letech zaznamenala tvorba pro planetária jistou renesanci, protože mnoha distributorům došlo, že díky jejich obrovským obrazovkám nebo projektorům může dojít k opravdu velmi silnému diváckému zážitku, stejně jako v té helmě, ale naráz to může vidět třeba až 300 lidí, což má z hlediska distribuce výrazně silnější potenciál. My letos budeme mít soutěž fulldomů a jsem na to moc zvědavý. Za týden (rozhovor vznikal v polovině července, pozn. red.) nás čeká sledování všech projektů, co se přihlásily, a moc se na to těším.
 

Druhou věcí je samotné téma letošního ročníku, které jsme nazvali Víc než lidské perspektivy. Podíváme se na to, jak se na svět dívají entity, které nejsou lidské - ať už to jsou zvířata, příroda živá i neživá, nebo technologie. Důvod je takový, že médium virtuální reality umožňuje velice dobře vtělit se do někoho nebo něčeho jiného, než jsme my. Chceme tím divákům umožnit, aby to prozkoumali. Na to se taky těším. Jinak budeme mít samozřejmě hlavní soutěž, konferenci, kterou organizujeme společně s maďarskou platformou Zip-Scene a tak dále. Je toho hodně.

Půjde tedy o pražskou záležitost…
 

Je to z velké části pražská záležitost, ale máme vždycky ještě takové drobné ozvěny v rámci dalších spřátelených festivalů, kde také pracuji. Část programu je tak možné vidět na Letní filmové škole, Anifilmu a zlínském festivalu.

Jak si ve VR stojí tvorba české provenience a jak obstojí ve světové konkurenci? Na koho byste rád upozornil, vidíte v něm potenciál apod.?
 

V Čechách je to poměrně stále dost slabé. Do nějaké míry jsem tady takovým solitérem, ale motivuju spoustu lidí, aby se k tomuto odvětví přimkli. Já ho třeba vůbec nevnímám jako elitářské, ono je spíš samotářské. Teď třeba pracujeme s umělkyní Markétou Magidovou, která připravuje svůj první VR film o mořských pannách, kde jsem dramaturgem a spoluscenáristou. Doufám, že to bude pěkný a vydařený projekt a také že do tohoto média postupně vstoupí víc lidí. Ale v Česku to jde pořád pomalu. Na UMPRUM v Praze vznikají studentské projekty, jinak je toho málo. 

Pro Anifilm vybíráte snímky z odvětví VR, takže máte přehled o současné tvorbě z tohoto ranku. Letos nakonec zvítězil snímek Ito meikjú francouzského režiséra Borise Labbého. Čím vás zaujal, čím je jedinečný? A kam (na kterou platformu) byste odkázal zájemce, aby snímek viděli? Nebo jde u podobných projektů vždy o festivalovou, tedy jednorázovou záležitost? 

Boris Labbé vychází z tradičního animátorského prostředí. On byl na Anifilmu i jako porotce a v minulosti tam byl se svými klasickými 2D animovanými filmy. Věnuje se takové abstraktní, surrealistické animaci, kterou teď spojil s efektním 3D prostředím. Mělo to opravdu hodně dobrou animační a výtvarnou úroveň. Jeho projekt byl na obrovském množství festivalů, loni například vyhrál hlavní cenu v Benátkách. 

A co se týká zmiňované online platformy, na níž by lidé mohli s headsetem jeho VR snímek vidět? Existuje něco takového?
 

Nejnavštěvovanější je knihovna, kterou má společnost Meta. Kurátorování obsahu na její platformě se výrazně víc otevřelo. Dřív to bylo opravdu hodně uzavřené a spousta projektů se tam nedostalo ani ne tak kvůli kvalitě, ale z toho důvodu, že se společnost Meta chtěla nějak profilovat podle klíče, který nebyl nikomu moc známý. Teď se to otevřelo více typům obsahu, takže i umělecké projekty tam mají svoje místo. 

Jak vypadá finanční podpora VR filmů v Česku? Je dostatečná, nebo se na podobné projekty dívají sponzoři skrz prsty?
 

Zatím dobrá. Myslím si, že transformace Státního fondu kinematografie na Státní fond audiovize je rozhodně prospěšná, protože zviditelňuje další formáty filmů. Podpora videoher nebo i jiných typů animace je jedním z velkých témat celé této transformace a věřím, že se to dobře odrazí i v tom, že do tohoto prostředí začne vstupovat víc autorů a že bude k dispozici víc peněz. Mělo by přibýt výrazně víc peněz z online platforem, jako je Netflix a podobně, které budou muset platit, aby mohly fungovat na našem území. Myslím, že úroveň financování filmů ve virtuální realitě je stejná jako těch klasických animovaných. Jediným minusem je, že nemáme podporu veřejnoprávního média. Česká televize podporuje jenom klasické filmy. To je jediné, co by se mohlo změnit, protože ve Francii, v Německu i v dalších státech je tohle standard.

Proč tomu tak je? Proč na to nedá veřejnoprávní médium peníze?
 

Je to něco, kam se veřejnoprávní médium ještě ve svém uvažování nedostalo. Mluví se o iVysílání, tedy online obsahu, jehož by virtuální realita mohla být součástí. Český veřejnoprávní televizní prostor je prostě v tomhle oproti Západu pozadu. Doufám, že se to zlepší, ale ještě si na to pár let počkáme.

Váš první film Tmání ztvárňuje téma deprese. Zajímalo by mě, jakou cestu dílo od premiéry ušlo, jakou „službu“ vykonalo… Splnil podle vás film účel – nejen jako autoterapie, ale i jako osvěta mezi mladou generací?
 

Věřím, že ano. Všechny moje autorské touhy, co by ten projekt mohl udělat, se naplnily. Měli jsme super festivalové uvedení, měli jsme super kampaň po školách, takže ten projekt vidělo tisíce lidí, což se o mnoha projektech ve virtuální realitě říct nedá. A dostali jsme nominaci na Českého lva. Ještě loni kolem Vánoc jsme měli po Česku školní turné, kdy jsme měli debaty s dětmi na téma deprese, což pro mě bylo strašně cenné. Takhle intenzivní kontakt s publikem jsem dosud neměl a myslím, že už nikdy mít nebudu. 

A považujete to tedy za uzavřenou záležitost?
 

Ne, to určitě ne. Pořád se nám ozývají festivaly, že to chtějí uvádět. Teď to bude uvedené v Polsku. Vrchol sice už pominul, ale pořád o ten projekt je zájem, což je zajímavé. Třeba v Koreji budeme mít od srpna výstavu, česká centra to tam budou mít vystavované v korejštině dva, tři měsíce. Máme i verzi v čínštině, v ní je to online už asi rok a půl. Mám z toho velkou radost.

Co chystáte dál? Dosud u vás převládala těžká témata. Hodláte v této linii pokračovat? Můžete přiblížit aktuální projekt, na kterém pracujete?
 

Těžká témata se mě drží. Nevím, čím to je. Možná si na nějaký zábavný obsah nevěřím. Třeba nevěřím, že bych byl dostatečně zábavný, abych něco takového vytvořil. Přitom spousta mých spolupracovníků mi říká, že bychom mohli udělat něco lehčího. Ale zpátky k vaší otázce. Aktuální projekt se točí kolem tématu performativní úzkosti, lidově řečeno trémy. Je to příběh, který je inspirovaný mým strýcem Ivanem Moravcem, což byl slavný klavírista světového formátu. Nahrál třeba hudbu pro Amadea, vystupoval v Carnegie Hall atd. On na tu performativní úzkost nebo vysokou senzitivitu z vystupování trpěl. Já si to pamatuju z příběhů mého táty, který líčil, že během představení začal brutálně krvácet z nosu nebo vůbec nezačal hrát. Před koncertem seděl deset minut na židličce, koukal na klavír, koukal na něj vyprodaný sál a on se pak zvedl a v ten den nezahrál, protože to prostě nešlo.
 

Je to další psychologické téma, které mě zajímá. Není moje osobní a myslím, že tím tolik netrpím. Ale lidé v mém okolí, třeba můj současný partner, to tak má. Ale abych to nějakým způsobem odlehčil, rozhodl jsem se, že se tentokrát zaměřím výrazně víc na dětského diváka ve věku 10 až 12 let, třeba stylizací. Bude to taková pohádka nebo bajka s antropomorfními zvířaty a budeme v takovém lidskozvířecím světě, v němž budeme zmíněný fenomén objevovat.

V jaké fázi výroby aktuálně jste? Kdy se diváci mohou dočkat finálního díla?
 

Teď jsme teprve v první fázi, kdy končíme development. To znamená, že budeme mít vytvořený prototyp, vlastní výtvarný jazyk, kterým chceme pracovat. Hlavní produkce padne na příští rok, takže doufám, že někdy v roce 2027 by mohl být ten projekt venku.
 

Ondřej Moravec je filmař, novinář a scenárista. Vystudoval žurnalistiku a mediální studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a následně Katedru scenáristiky a dramaturgie na FAMU. Svou profesní dráhu začínal jako novinář v České televizi, kde pracoval v redakci kultury. Od roku 2014 do roku 2021 pracoval pro lidskoprávní festival Jeden svět, od roku 2018 jako programový ředitel. Poté pracoval jako dramaturg pro VR sekce dalších českých filmových festivalů a virtuální realitu ve filmovém světě propagoval. V roce 2020 vydal spolu s výtvarnicí Marianou Francovou knihu pro děti Zastávky aneb povídačky ze zastavárny snů, která byla zařazena do výběru Nejlepší knihy dětem (Komise pro dětskou knihu SČKN a Česká sekcí IBBY). Jeho VR debutem je film Tmání.

Ondřej Kůs (*1982) vystudoval českou filologii a filmovou vědu na Univerzitě Palackého v Olomouci. Vedle práce v novinách se dlouhodobě věnuje hudební publicistice, zejména tvrdším žánrům. Kromě filmů a muziky tráví volný čas ve skalách.