Je jen málo výtvarných oblastí, ve kterých bychom nenalezli stopu Vratislava Hlavatého. Během téměř sedmdesátileté kariéry se podílel na vzniku řady filmů a seriálů, přispíval karikaturami a kresbami do mnoha časopisů, získal významná ocenění za svou tvorbu na poli výtvarnictví filmových plakátů, věnoval se volné tvorbě, knižní ilustraci a grafice, maloval na nábytek… Jeho činorodost jde ruku v ruce s výrazným a vitálním autorským stylem, plným živých barev a charakteristických karikaturních postav. Se stejnou aktivitou dokázal Hlavatý vždy najít cesty, skrze které mohl nechat svůj tvůrčí temperament promluvit. A to i v době, kdy se stal komunistickému režimu nepohodlným.

Vratislav Hlavatý se narodil 18. září 1934 v Náchodě. Jeho matka provozovala kloboučnický salon a otec vedle činnosti v pohostinství úspěšně podnikal v oblasti výroby cementového zboží. Původní plán jít studovat obchodní školu Vratislavovi zhatil politický převrat v únoru 1948, kdy rodina o většinu majetku přišla. Rodinný přítel Josef Týfa, typograf a grafik, doporučil Hlavatým, aby syna dali na studium umění, údajně s poznámkou, že „umění neznárodněj”. 

Tím začalo studijní období Vratislava Hlavatého, které jej po dvou letech v náchodském výtvarném kroužku a absolutoriu pražské Vyšší školy uměleckého průmyslu dovedlo až na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Studoval v ateliéru významného kreslíře, spisovatele a dramatika Adolfa Hoffmeistera, na kterého vzpomíná jako na zásadní formativní osobnost. Sám Hoffmeister paradoxně většinu tohoto období strávil v cizině, ale díky svým cestám mohl studentům poskytnout kontakty se zahraničním uměním, ať již v podobě předávání vlastních zkušeností či cizojazyčných publikací. 

Tato obeznámenost s mezinárodním prostředím se propsala nejen do první Hlavatého výstavy, kdy v Galerii Československý spisovatel společně se Svatoplukem Pitrou vystavoval kresby inspirované Divokým západem, ale i ve dvojici studentských filmů Elá hop (1956) a Trápení obchodníka (1959). V prvním z nich se poprvé výrazně projevila autorova dlouhodobá fascinace cirkusovou estetikou, přičemž nápadité pestrobarevné výjevy doplnil o živou dixielandovou hudbu australského skladatele Graeme Bella. Absolventský snímek Trápení obchodníka, který byl až před nedávnem nalezen ve sbírkách Vysoké školy uměleckoprůmyslové, progresivně spojuje dohromady techniku fotopříběhu s živými herci, ploškovou animaci postavy s českými folklorními symboly a rozpohybované výjevy z francouzských a amerických komiksů. Právě prací s komiksem Hlavatý předběhl svou dobu a použil je jako výtvarný prostředek celých sedm let před populárním titulem Václava Vorlíčka Kdo chce zabít Jessii? (1966), který vznikl v uvolněnější společenské a politické atmosféře druhé poloviny šedesátých let. Trápení obchodníka, které se do dneška dochovalo bohužel bez zvukové stopy, bylo s koncem studia také posledním Hlavatého režijním počinem.

V témže roce se ale naplno rozeběhla jeho kariéra filmového výtvarníka na volné noze. Podílel se na vzniku unikátního snímku Tucet mých tatínků (1959; režie Eduard Hofman), který dokládá bohatost a pestrost českého animovaného filmu – jeho jednotlivé části totiž navrhlo dvanáct různých výtvarníků ve svých specifických stylech. Za zmínku stojí, že kromě Vratislava Hlavatého přispěli svými výtvarnými návrhy i jeho bývalý pedagog Adolf Hoffmeister a Jiří Brdečka. Právě seznámení s Brdečkou vedlo k jejich spolupráci na filmu Drahoušek Klementina (1959), zakázkovém snímku, vzniklém pro společnost Rembrandt Films ze Spojených států. Při tvorbě této ironické grotesky, která je zároveň ilustrací známé americké lidové písničky, se mohl Hlavatý vrátit k oblíbenému námětu Divokého západu a zpracoval jej s příznačnou hravostí a smyslem pro pastelovou barevnost. Ke kovbojské tématice se na poli animovaného filmu vrátil Hlavatý ještě o tři roky později, kdy společně natočil pro Československý filmexport parodický Poslední výstřel (1963) pod vedením režiséra Václava Bedřicha. S ním také natočil Jonáše a velrybu (1966), anekdotickou moderní pohádku o velrybě, která léčí nemocného chlapce nejen otužováním. Na tomto snímku se dá také dobře ilustrovat posun v Hlavatého výtvarném projevu, který stále více inklinoval ke kontrastu karikaturních postaviček s abstraktním prostředím, tvořeným jednoduchými geometrickými liniemi.

Ještě na sklonku šedesátých let Vratislav Hlavatý zahájil spolupráci s Gene Deitchem, americkým režisérem žijícím v Praze, které si dle vlastní výpovědi považoval nejvíce. Deitchovi se líbila dravost a originalita Hlavatého práce a poskytl mu dostatečnou volnost při tvorbě jejich prvního společného filmu Obři (1969). Vznikla tak znepokojivá alegorie o dvou malých postavičkách, které stále stupňují vzájemné násilné projevy, posíleny vědomím, že za každou z nich stojí mocný obr. Když se však obři rozhodnou odejít, rychle si s rostoucím strachem uvědomí, jak bezbranní ve skutečnosti jsou. Obři jsou bezesporu Hlavatého nejdivočejším filmem – příběh s křečovitými karikaturními figurkami střídají ironicky zvolené neanimované záběry nebo výjevy čistě abstraktní. Navzdory faktu, že byl snímek oceněn Zlatou mušlí na festivalu v San Sebastianu, se v domácím prostředí stal nepohodlným a v nastávající normalizaci byl odsouzen k uzavření do pomyslného trezoru. Podobně výtvarně unikátním byl i druhý film vzešlý z této spolupráce, pozapomenutý Vysněný svět (1971), jeden z mála seriózně míněných animovaných science fiction snímků té doby.

Několikaletou pauzu přerušil až v roce 1983, kdy se jako výtvarník podílel na minimalistické hříčce Garika Seka Pusinka. V téže době také navázal spolupráci s režisérem Jiřím Tyllerem, ze které vzešly dva krátké snímky s tématikou hudby – Peripetie zpěvu (1985) a Ach, ta povznášející hudba (1987). Oba filmy jsou kromě rozverné, barevně přebujelé barevné stylizace pozoruhodné zejména propojením se dvěma výraznými osobnostmi československé hudební scény. V Peripetii zpěvu, kde je karikován popový průmysl, jehož skutečná tvář se skrývá pod nablýskaným pozlátkem, provází diváka komentář Jana Vodňanského, současně spoluautora námětu. Druhý zmíněný je ironickým komentářem, jak hudba dokáže povznášet to dobré i špatné v nás. U obou se hudebního doprovodu zhostil Vladimír Merta, který podobně jako Vodňanský patřil v této době k zakazovaným umělcům. 

Pravděpodobně divácky nejznámější dílo, večerníček Z deníku žáka III. B aneb Edudant a Francimor (1993; režie Jaroslava Havettová) podle knižní předlohy Karla Poláčka, natočil Hlavatý až po listopadové revoluci. Nešlo však o jeho první práci na dětském seriálu. Již v roce 1984 byl výtvarníkem animovaných sekvencí v méně známém večerníčku Klaun Am (režie Martin Hoffmeister). Díky tomu, že cílem těchto animací bylo vytvořit dialog s hranými částmi, v nichž neposedný klaun Am, ztvárněný Bolkem Polívkou, předvádí své kousky, mohl se Hlavatý vrátit alespoň částečně ke své oblíbené cirkusové estetice. K práci na animovaném filmu se Hlavatý vrátil až v roce 2006, kdy spolupracoval na oceňovaném snímku Karneval zvířat své manželky Michaely Pavlátové.

Práce na filmech však v případě Hlavatého představuje jen drobnou výseč z celého jeho díla. Již během studií se začal zajímat o knižní ilustraci. Jedna z prvních knih, kterou zdobí jemná a pečlivě strukturovaná perokresba, příznačná pro rané Hlavatého ilustrátorské dílo, jsou Epigramy Karla Konráda z roku 1958. Následovaly další, například Saturnin Zdeňka Jirotky (vydání z roku 1964; pro zajímavost lze uvést, že předchozí vydání z roku 1959 ilustracemi doprovodil již zmíněný Svatopluk Pitra), Tři muži v automobilu Františka Pilaře (1966) či Nápady čtenáře detektivek Josefa Škvoreckého (1965). Za jednu z jeho vrcholných prací na poli ilustrace lze považovat dnes velmi obtížně získatelnou knihu Williama Saroyana Já a ty, kterou nakladatelství Albatros vydalo jen v omezeném nákladu roku 1972. Útlá publikace pro dětského čtenáře v sobě zahrnuje snad všechny styly, které do té doby Hlavatý použil – na dvoustranách se před čtenáři objevují rozsáhlé pastelové výjevy z výtvarníkovy obrazotvornosti, pestrá znázornění figur ze světových dějin i výjevy z daleké kosmické budoucnosti. Hlavatý souběžně přispíval karikaturami do časopisů Plamen či Mladý svět a s jeho kreslenými příběhy se děti mohly setkávat na stránkách Sluníčka, Ohníčku či Mateřídoušky. Za svou tvorbu pro dětské čtenáře také obdržel v roce 2009 Zlatou stuhu.

V karikaturách ke zmíněné Saroyanově knize však nastupující normalizační režim spatřil snahu zesměšnit Sovětský svaz. Většina výtisků byla zničena a Hlavatému byla na nějaký čas ilustrační práce zakázána. Ve stejnou dobu nastala i jeho odmlka v oblasti filmového výtvarnictví a ačkoliv neexistují spolehlivé zdroje, které by dávaly tyto okolnosti do přímé souvislosti, jeví se jako pravděpodobné. Paradoxem je, že v tomto nelehkém období částečného zákazu dosáhl Hlavatý úspěchů na dalším poli – autorství filmových plakátů, které navrhoval pro Ústřední půjčovnu filmů. Přinejmenším každý měsíc vypracoval vždy po dvou návrzích k jednomu filmovému titulu, mezi kterými následně rozhodovala výtvarná komise. Dle vzpomínek Hlavatý filmy samotné často ani neviděl. Komise oceňovala především rychlost, s jakou výtvarníci návrhy mohli dodat. Takřka legendární se tak již stala historka o plakátu k japonskému filmu Gappa (1967; režie Harujasu Noguči), kdy byly oba odevzdané návrhy nedopatřením zničeny. Zdeněk Ziegler, grafik a člen výtvarné poroty, oslovil Hlavatého, zda by nemohl narychlo vytvořit návrh nový. Vratislav Hlavatý, který pravděpodobně fantastický film o obřím ještěřím monstru neviděl, navrhl jednoduchý plakát, tvořený červenými kružnicemi na černém pozadí, se kterým byl nakonec film skutečně v roce 1973 uveden v československých kinech. Je však důležité zmínit, že většina z více než stovky plakátů, pod kterými je Hlavatý podepsán, nese jeho výrazný rukopis a je přehlídkou karikaturních postaviček, pastelových barev a kontrastních geometrických vzorů. Svému autorovi přinesly také mnohá ocenění, z nichž lze zmínit například Stříbrného Huga na Mezinárodním filmovém festivalu v Chicagu.

O Vratislavu Hlavatém by bylo možné napsat mnoho dalšího, ať již o jeho volné tvorbě, či o vášni k létání v horkovzdušném balonu. Sám Hlavatý patřil mezi zakládající členy prvního Balonklubu Praha, vytvořil několik rekordů a nalétal na 1400 hodin. Jeho osobnost je zkrátka natolik pestrá jako jeho výtvarné návrhy, které ožily v oceňovaných a unikátních filmech, či dodnes baví stále nové generace dětských čtenářů.

Vratislav Hlavatý převezme na Mezinárodním festivalu animovaného filmu Anifilm v Liberci v úterý 6. května Cenu za celoživotní přínos animovanému filmu.

K této příležitosti festival vedle pásma krátkých filmů Průřez tvorbou, připravil i výstavu Vratislav Hlavatý: Šťastný vzduchoplavec české animace, která mimo filmové artefakty, jako jsou původní ultrafány, skici a kresby, představí i ilustrace a filmové plakáty a ukázky Hlavatého volné malířské tvorby. Výstava v Oblastní galerii Liberec potrvá od začátku festivalu až do 10. srpna a s festivalovou akreditací ji můžete navštívit zdarma. Setkání s autorem proběhne ve čtvrtek 8. května v 11 hodin v Oblastní galerii Liberec a ve 14:30 bude Vratislav Hlavatý přítomen své retrospektivě v Malém divadle. 

Zdroje

- Burdová, Václava: První let: výtvarník přistál balonem na sloupu vysokého napětí. Pražský deník, publikováno online 21. 9. 2015

- Hlavatý, Vratislav: Vratislav Hlavatý - Tutto universale. Náchod: Galerie výtvarného umění, 2013.

- Vratislav Hlavatý. Rozhovor vedly Marie Barešová a Michaela Režová, 3. 5. 2021. NFA, SZZ, N0823-01-01-ANIM‑A.

- Hlavatý, Vratislav: 29. 3. 2013, rozhovor pro Český rozhlas vedl Jan Rosák.

Tomáš Hubáček je filmovým historikem a publicistou. Od roku 2023 je zaměstnancem Národního filmového archivu v oddělení filmografie a katalogizace. Spolupracuje s českými i zahraničními filmovými festivaly a věnuje se mediální výchově. Přispívá texty do kulturních periodik (Cinepur, Film a doba, A2) a je dramaturgem festivalu České vize.