Surový, uhlem na papír kreslený snímek I Died in Irpin režisérky Anastasie Falileievy obletěl svět a může nyní pomýšlet i nad nominací na Oscary. Jeho režisérka v rozhovoru hovoří nejen o její tvorbě, stop-motion animaci a přijetí jejího nejúspěšnějšího díla na Ukrajině i v zahraničí, ale také o současné Ukrajině, válce a jejím dopadu nejen na kulturu a filmový průmysl. Rozhovor s autorkou vedl Oleksej Melnyčenko.

Od plnohodnotného vpádu Ruska na Ukrajinu jsou tvé projekty (seriál Pes Patron a film I Died in Irpin) financovány pomocí zahraničních fondů, oba také aktivně reflektují téma války. Jak je to s podporou kultury na Ukrajině teď?

Když se situace na Ukrajině v roce 2022 v rámci možností ustálila, v kulturním prostředí se začalo intenzivně pracovat s tématem války. Tehdy jsem začala pracovat na obou projektech současně. Náš stát momentálně žádnou velkou podporu neposkytuje. Ukrajinský filmový fond (UkrKino fond) v roce 2024 otevřel výzvu k podání žádostí o financování. Někteří tvůrci toho využili, ale osobně mám k těmto lidem výhrady, protože existuje mnoho zahraničních iniciativ a nepovažuji za vhodné žádat stát o peníze v době, kdy by mělo co nejvíce financí směřovat na frontu. Mám pocit, že žadatelé nakonec peníze ani nedostali. Byl to spíš precedent, který zviditelnil ty, kteří se nepřizpůsobili nové realitě.

Na financování seriálu Pes Patron se podíleli organizace jako USAID a UNICEF. Postava psa Patrona vznikla jako takový maskot pro děti. Je to pes manželského páru sapérů, kteří si k sobě vzali pejska a ze zájmu ho začali učit bombsniffingu (hledání bomb čichem). Poté, co se mu začalo v tomto směru překvapivě velice dařit, obrátila na něj pozornost média. Ze psa Patrona se stala celebrita s populárním instagramovým profilem. V tu dobu jsem náhodou pomohla s něčím jejich manažerce na sociálních sítích a ona mimoděk zmínila, že by o Patronovi někdy chtěli udělat animovaný seriál, tak jsem jim nabídla svou pomoc. Chtěli jsme hlavně vytvořit edukativní seriál pro děti, který by je učil základy bezpečného chování v prostředí, které může být kontaminované minami a jinými artefakty války.

Vznik filmu I died in Irpin byl podpořen tvými vlastními penězi a dále financemi z českého Státního fondu kinematografie a Slovenského filmového ústavu. Evropskou část rozpočtu jsi získala díky produkci Maurfilm. Jak se ti podařilo tuto spolupráci navázat?

Celá tato spolupráce je pro mě jako příběh Popelky. Náhodou jsem se dostala na fórum v Lodži Animarkt, kde byla možnost zajít si na express „rande“ s producenty. Probíhá to v režimu, kdy kupa producentů sedí každý u svého stolku, oslovíš ty, kterým jsi předem poslal přihlášku, a máš pět minut na pitching svého filmu. Sedla jsem si k různým producentům a byla mi řečena řada zvláštních věcí.

Jedna producentka z Estonska mi řekla: „Pochopte, že migranty na práci nepřijímáme.“ Bylo to půl roku po plnohodnotném vpádu Ruska na území Ukrajiny. Odpověděla jsem, že se migrovat nechystám. Překvapilo mě, že jsem se s takovým přístupem setkala. Ale pak jsem si sedla k Martinu Vandasovi z Maurfilmu a odprezentovala projekt jemu.

Martin se mě jen zeptal, co potřebuji a já odpověděla: „Produkční společnost a peníze“. Na to mi odpověděl: „Viděl jsem tvůj projekt, líbil se mi, pošli mi scénář, a ještě si promluvíme. Nebudeš namítat, pokud si teď zajdu na kávu?“ Myslela jsem si, že je to další typická situace „ještě se vám ozveme“, ale ukázalo se, že ne. Poslala jsem mu scénář a ten se mu líbil. Ta spolupráce je pro mě opravdu jako příběh Popelky a Martina Vandase, který v mém filmu uviděl potenciál a společně se mnou to riskl.

V Čechách jsi získala Cenu za nejlepší film Národní soutěže na festivalu Pragueshorts. Jaké byly tvé dojmy z ceremonie a předávání cen?

Pragueshorts byl skvělý. Zrovna v den, kdy můj film na festivalu vyhrál, Trump vykázal Zelenského z Bílého domu. Tehdy jsem během děkovné řeči prohlásila, že by se Evropané měli aktivněji vymezovat vůči Rusku, jinak budou další na řadě. Moje slova tehdy diváky zaskočila, bohužel to ale byla hořká pravda.

Profiluješ se jako stop-motion animátorka, ale ve svém portfoliu máš velké zastoupení kreslené animace, která je až na I Died in Irpin zakázková. Rozlišuješ nějak mezi komerční a autorskou podstatou projektu a zvolenou technikou zpracování? Mají na to vliv válečné podmínky?

Jsem stop-motion animátorka a mým snem je dělat jenom stop-motion animaci. Teď je to s ní na Ukrajině ale problematické. Často říkám, že jsem na Ukrajině zůstala jako jediná aktivní stop-motion animátorka, protože hodně lidí zemřelo, emigrovalo nebo přestalo tvořit. Sama se pokouším pokračovat ve stop-motion animaci jakýmkoliv způsobem a za jakékoliv peníze. Ještě větší problémy ale nastávají při výrobě. Kvůli velkým odstávkám elektřiny závisí celá výroba filmu na tom, u koho doma nevypnou elektřinu. Také teď animuji výhradně s pomocí antiflickeru, aby se kompenzovaly velké výkyvy v napětí. I Died in Irpin sice není stop-motion film, ale pořád jde o analogovou techniku. Když jsme na něm pracovali, animátorky, které uhlem obkreslovaly mou animaci často jezdily k našemu produkčnímu na Ukrajině Olehovi (který vše skenoval) do bytu, protože měl jako jediný elektřinu nebo pracovaly doma bez elektřiny. Tyto problémy se vlastně týkají každého většího projektu, nad kterým jsem pracovala.

Jak široká byla distribuce tvého filmu I Died in Irpin v domácím prostředí a vnímáš nějaké rozdíly percepce mezi ukrajinským a zahraničním publikem?

Distribuce probíhala jen na několika festivalech, jelikož tu moc platforem pro veřejnou projekci krátkých animovaných filmů není. Mnohem více speciálních uvedení probíhalo v ostatních evropských zemích. Tento film je spíše pro zahraniční publikum. Můj příběh není nejhorší na světě. Prostě jsem deset dnů strávila v blokádě, poté se mi podařilo odjet a zůstat naživu. Nejde o nic výjimečného, ale pro zahraniční publikum je to i tak šokující. Na Ukrajině je tento film vnímán jako dílo o abusivním vztahu na pozadí války, v zahraničí jako o válce na pozadí abusivního vztahu.

V mé zemi o válce všichni všechno vědí, znají veškerou chronologii událostí. Pro zahraniční publikum je to něco neznámého a tudíž i zajímavějšího. Proto na Ukrajině byl film jen na pár festivalech a moc nevím, kdo by ho tu sledoval. Přesto za mnou často po promítání s pláčem chodili ti, kteří byli v podobné situaci. Ukázalo se, že se hodně žen ocitlo v okupaci v tíživém a nepřátelském okruhu lidí. Byla jsem v šoku z toho, co mi vyprávěly.

Téma války je silným podnětem vyžadujícím velkou reflexi. Od roku 2022 se mu ve tvých projektech věnuješ výhradně. Budeš se jím zabývat i nadále?

Na Ukrajině je teď vlastně z velké většiny tak či tak všechno o válce, ale můj nový film ne zcela. Jmenuje se Oasis of Good Things a je o mém městě Kremenčuku a o tom, jaké je to místo dobrých věcí ve světě, který se zbláznil. Občas se mi totiž zdá, že válka na Ukrajině je jen derivát toho, co se děje kolem. Války jsou teď všude, už mě ani tolik neděsí ta na Ukrajině jako obecně směr, kterým se moderní svět ubírá.

Říkám si, že je na jednu stranu dobře, že můj další film se jen zlehka týká tématu války, protože toto téma v zahraničí už všechny bohužel unavuje a na festivalech bychom jako Ukrajinci mohli být vnímáni nejen jako „oběti“. Když někam jedu, nechci se zviditelňovat jenom tím, že jsem přijela z válečného prostředí. Jako všichni ostatní mám iPhone, normální oblečení a nejím okoralý chléb. Pro cizince je těžké dát si to dohromady. A proto když vystupuji v zemích EU, snažím se lidem ukázat, že jsme absolutně stejní jako oni, máme stejný stát, stejné problémy, jen nás k tomu všemu neustále bombardují Rusové.

Anastasia Falileieva je ukrajinská stop-motion animátorka a režisérka, mezi jejíž práce patří filmy Until It Turns Black (2019), Tiger Is Strolling Around (2020), Papier Mache (2021), Patron the Dog (2022–2024) a I Died in Irpin (2024). Poslední jmenovaný byl uveden na festivalu v Annecy a v Česku získal hlavní cenu v národní soutěži na Pragueshorts. Diváci ho mohli vidět také na Anifilmu 2025. Je zakladatelkou studia Plastic Bag.
 

Text je překladem z rozhovoru v ukrajinštině

Oleksej Melnyčenko je bakalářským studentem Katedry filmových studií FF UK.