ANIMAFILM: Příběh prvního českého festivalu animace

DÍL 2.

Něco končí, něco začíná

Tuzemské přehlídky animovaného filmu mají několik významných kapitol. Těmi nejvýraznějšími jsou samozřejmě Anifilm a AniFest. Pozapomenutý, avšak pro další vývoj důležitý, jihočeský festival ANIMAFILM je pro filmového teoretika, programového ředitele festivalu Anifilm a rodáka z Českých Budějovic Pavla Horáčka přirozeně blízké téma. Ve dvoudílném textu proto za pomoci historických pramenů i rozhovorů s pamětníky zmapoval bienální přehlídku, jejíž význam dalece přesahuje pouze příběh animace z jižních Čech. Druhá část je především o ohlasech tehdejších diváků a divaček, proměnách které přinesl rok 1989 a zániku přehlídky. Součástí je také rozhovor s dramaturgem Jiřím Kubíčkem.

V roce 1986 se u nás poprvé uskutečnil festival věnovaný čistě umění animace. Jeho organizace možná zpočátku lehce drhla, nicméně jeho pojetí bylo od začátku poměrně velkorysé. Jednou za dva roky díky tomu bylo možné vidět takřka celou tuzemskou produkci. Společně s dobovým společenským uvolněním to umožnilo tvorbu také zhodnotit. Možná k překvapení ředitelství československého filmu, které vznik ANIMAFILMu (spolu s expozicí animace na Kratochvíli) iniciovalo, bylo toto hodnocení vcelku kritické. A k tomu se blíží rok 1989 a celková proměna fungování naší kinematografie.

Jaký bude osud prvního československého festivalu animovaných filmů po Sametové revoluci? A budou se o animovaný film zajímat v nových poměrech diváci? To se dozvíme v druhém díle seriálu.

Pro diváky bez diváků

Otázka návštěvnosti je v případě filmových festivalů, jakým byl ANIMAFILM, obecně poměrně ošidná. Jsou například projekce určené školám, jež bývají kompletně obsazená. A vedle toho třeba večerní projekce pro dospělé zejí prázdnotou. Navíc v tomto případě neexistují zcela spolehlivé prameny a dobové informace mohou skutečnost záměrně vylepšovat. Soudě podle některých záběrů z tehdejších Aktualit Československé televize, promítání pro děti zaplněná byla. O dobré návštěvnosti festivalu hovoří v rozhovoru, který vznikl v rámci přípravy tohoto textu, i Jiří Kubíček. Trochu jinou perspektivu pak přinášejí ohlasy z posledního ročníku: „Dopoledne to šlo – to se sál (kapacita 540 diváků) naplnil spoustou dětiček z mateřských škol, pro něž je radost pouštět filmy. Ale odpoledne a večer už zely prostory na tuto akci až příliš velikého divadelního sálu prázdnotou (jen příklad: na filmy H. Týrlové přišlo 6 dětí a 4 dospělí, nepřilákala ani jedinečná možnost podívat se na výběr zahraničních filmů), jen tu a tam ostrůvek několika lidí, kteří sem většinou zabloudili omylem a předčasným odchodem svůj omyl rychle napravili.

Nemohu organizátorům upřít, že se letos snažili mnohem víc, než bylo zvykem v minulých letech, ale pořád to bylo málo. Třeba připravené ,doprovodné akce‘ — povídání s Františkem Filipovským a Janem Svěrákem (na všech vývěskách, pozvánkách a plakátech tvrdošíjně označovaným za Zdeňka) se musely pro nezájem publika zrušit. Po skoro letních Budějovicích jezdil v kočáře student v kostýmu šaška z Trnkova Snu noci svatojánské a rozdával pozvánky na filmová představení, ale úspěch v podobě plného kina se nedostavil. Ani zadarmo...[…]

Návštěvnost na těchto domácích ‚akcích s filmem‘ je neutěšená léta, jenomže vždycky všechno dobře dopadlo: početný organizační štáb a festivalový výbor všechno naplánovaly a zorganizovaly, akce proběhla, prémie se rozdělily a státní dotace na další podobnou povedenou akci už byla na cestě. O poloprázdných kinech se diskrétně pomlčelo. Jenomže kdo bude podobné propadáky platit v budoucnu? Nikdo. Proto jsem přesvědčená, že 3. ANIMAFILM byl poslední a že svou labutí píseň letos zapěly i další festivaly.“¹ Tak situaci na prvním porevolučním ANIMAFILMu popisovala Zuzana Horešovská v Záběru. A její slova potvrzuje i neznámý autor ve Zpravodaji ÚPF: „[…]nemilou novinkou byla atmosféra existenční nejistoty, která se jako temný mrak rozestřela nejen nad animovaným filmem. Nepotěšil ani nízký zájem veřejnosti o festivalová promítání.“²

Soudě podle reportů z prvního „svobobodného“ festivalu a vzhledem k nespolehlivosti dobových pramenů, můžeme o skutečné návštěvnosti prvních dvou ročníků ANIMAFILMu jen spekulovat. Jestli došlo skutečně k mohutnému odklonu diváků od festivalu nebo se o nízké návštěvnosti před rokem 1989 spíše veřejně neinformovalo, těžko říci.

Před programem ANIMAFILMu (1990) zdroj: Archiv České televize (součást pořadu Týden v kultuře).

Festival končí, tradice pokračuje

Ať už to bylo s návštěvností a náklonností budějovického publika k animované tvorbě jakkoliv, festival prvním polistopadovým ročníkem skončil. Na otázku „Troufnete si odhadnout perspektivy naší animované tvorby na příštích pět let v souvislosti s převratnými ekonomickými a strukturálními změnami, které nás čekají a které se nevyhnou ani kinematografii?“ tehdy v době konání posledního ročníku na podzim rok 1990 Jiří Kubíček prozíravě odpovídá: „[…] Mnoho záleží na tom, jaká pravidla stanoví nový zákon o kinematografii. Osobně jsem odpůrcem jakýchkoli monopolů, ale pokud se nám nepodaří udržet monopol dovozu filmů, obávám se, že brzy kinematografie, ve smyslu lidské činnosti vytvářející duchovní hodnoty, přestane existovat. Včetně té animované. Nová ekonomická situace si zřejmě vyžádá podstatně zvýšenou orientaci tvorby na zakázku a různé druhy spolupráce s domácími, ale hlavně zahraničními partnery. Vše ostatní bude záležet na tom, jak noví Trnkové, Týrlové a Bartové dokážou sladit požadavek vlastní seberealizace s požadavky trhu.“³

Z citací uvedených dříve i z odpovědi Jiřího Kubíčka můžeme jasně číst, že vedle návštěvnosti bylo v nové době problémem především financování. To se samozřejmě v první řadě týkalo výroby. Spolu s ní upadaly i navázané akce typu festivalu ANIMAFILM. Naproti tomu expozice na Kratochvíli - která byla zřejmě stále slušně navštěvovaná a pro nového majitele, kterým už nebyl stát, nebyla tak finančně náročná jako pořádání několikadenního festivalu - zůstala otevřená až do roku 2007, tedy poměrně dlouho i v novém společensko-politickém uspořádání.

Reflexe toho, že festival skončil a další ročníky se nekonají, téměř nenajdeme. S menším či větším odstupem od posledního ročníku, se v tisku podařilo nalézt pouze dva kratší texty. Jako například v sloupku nazvaném Zmizelý festival?: „Když ze světa mizí nějaký druh broučků, píše se o tom ve vědeckých časopisech a organizují se sympozia. Když ze světa zmizí něco tak jedinečného jako je česká škola animovaného filmu, je ticho po pěšině. […] Zakrátko tomu budou dva roky, co se v Českých Budějovicích uskutečnilo zatím poslední bienále animovaného […] filmu ANIMAFILM. Letos, kdy se měl uskutečnit 4. ročník festivalu, je ticho po pěšině. Krátký film Praha se rozpadl, zanikl hlavní organizátor, většina tvůrců se až na řídké výjimky živí něčím jiným. Moc si přeju, aby už jsme jako země byli bohatší, měli sponzory, fondy či nadace a jejich prostřednictvím se zase vrátili ke krásným animovaným příběhům.

Co naplat. Zatím to nějak musíme vydržet a ti malí s námi. Snad jen na čas se smířit s tím, že krtečka nahradily Želvy Ninja, Maxipsa Fíka Kraken, Bajaju Schwarzenegger a Manku Barbie.“⁴

Ekonomického rozměru filmových festivalů si pak v roce 2000 letmo všímá Stanislava Neradová ve svém zamyšlení: „Při pohledu na zcela přeplněné karlovarské ulice a vzhledem ke konání filmového festivalu také na nabytá bistra restaurace a obsazené hotely v těchto lázních je mi vcelku líto, že u nás ve městě podobný festival nemáme. Ostatně se tu nekoná žádný. V Krumlově mají alespoň byť dvoudenní Ekofilm a v Písku přehlídku snímků o cestovním ruchu a občas i studentských filmů. Ne že by se v Českých Budějovicích v minulosti nějaký festival nekonal. Své místo tu před lety měl ANIMAFILM. Jeho hosty byli podobně jako ve Varech také osobnosti - například Američan Gene Deitch […]. Jenže roky šly, peněz ubylo a ANIMAFILM zanikl. Devadesátá léta přinesla nové sponzory, jenže ti do umění příliš neinvestují. Při loňském marketingovém průzkumu v oblasti cestovního ruchu odpovídali turisté nejčastěji, že České Budějovice znají hlavně jako město piva. Zůstane nám pěnivý přívlastek navždy?“⁵

V Českých Budějovicích se od té doby několik přehlídek a festivalů konalo. Nikdy ovšem nešlo o nic stálého, natož o akci s mezinárodním přesahem. V roce 1990 se tak uzavřela jedna důležitá epizoda z dějin animace na jihu Čech. Ovšem skrze tradici i určité osobní provazby v kraji animaci zůstala. Připomeňme kupříkladu tvůrce Pavla Koutského, několikanásobného laureáta ANIMAFILMu a také autora jediné známé znělky tohoto festivalu z roku 1986. Jako režisér a výtvarník spolupracoval se studiem Shape, které bylo v roce 1997 přizváno k oslavě čtyřstého výročí českobudějovické Černé věže. “Tehdy jsme večer před zaplněným náměstím promítali na Černou věž a dva domy na náměstí jejich rozhovor a historii. Mělo to dost úspěch a vypadalo to docela monumentálně. A to jsme vůbec nevěděli, že děláme videomaping“, vzpomíná Koutský ve své habilitační práci. Šéfem studia Shape byl Jaromír Hník, který v Třeboni v roce 2002, necelých 30 kilometrů od Budějovic, zakládá spolu s Milanem Rycheckým a Janem Böhmem festival AniFest. Ten se posléze stal široce navštěvovanou akcí evropského významu a největším festivalem v České republice, potažmo střední Evropě, věnovaný animaci. Pavel Koutský byl autorem vizuální identity a festivalových znělek od začátku AniFestu až do roku 2007.

Znělka AniFest (Pavel Koutský, 2002) zdroj: anifest.cz

Kdo naváže?

V 80. letech se v jihočeském kraji sešla expozice Krátkého filmu a festival ANIMAFILM. Tato neobvyklá geografická koncentrace animovaného filmu do určité míry předznamenala další činnosti na tomto poli. Zejména pak ANIMAFILM můžeme brát jako předobraz festivalů AniFest a Anifilm. ANIMAFILM tehdy v jihočeském kraji zpřístupňoval krátký animovaný film v kinech, v jiném kontextu než formou předfilmů, což byla tehdejšímu publiku jediná známá praxe. Důležitý je dále i osobní rozměr. Publikum se na festivalu mohlo setkat s českými tvůrci, animátorkami a animátory, kteří většinou zůstávají “v utajení”. Svým pojetím kategorií ANIMAFILM jasně rozlišoval mezi filmy pro děti a animovanou tvorbou pro dospělé. Což je opět něco, s čím veřejnost nepočítala - tehdy i dnes. ANIMAFILM v neposlední řadě přímo podnítil řadu odborných reflexí, které se hlouběji věnovaly stavu animace u nás. I když se v tehdejších časopisech animace rozebírala, šlo spíše o recenze jednotlivých filmů, případně medailonky autorů a autorek. Běžně ale nešlo o soubornější rozbory zhodnocující celkový stav produkce. A to právě bilanční přehlídka umožnila. I když se festival ANIMAFILM konal pouze třikrát, z hlediska jeho významu pro další festivalové aktivity byl, už tím výše jmenovaným, podstatný. Vznikla tu díky němu určitá energie, jak na straně diváků, tak na straně těch, kdo by takovou věc měli organizovat. Záměr založit v roce 2002 AniFest v Třeboni se díky tomu nemusel jevit jako zcestný, ničím nepodložený záměr. Díky nejrůznějším přátelským vazbám (lehce naznačeným v poslední kapitole), které jsou pro animátorskou komunitu typické, myšlenka festivalu animovaných filmů přežila dodnes. A to i přes personální i geografické turbulence.

Rozhovor s Jiřím Kubíčkem v té době vedoucím dramaturgem animované tvorby Krátkého filmu Praha (1990) zdroj: Archiv České televize (součást pořadu Týden v kultuře).

Rozhovor s Jiřím Kubíčkem

Téma festivalu ANIMAFILM rozhodně nepovažujeme tímto textem za vyčerpané. Plastičtější a úplnější obraz tehdejší budějovické akce a dobového kontextu by jistě nabídly výpovědi pamětníků. Prozatím nabízíme alespoň jednu z nich. Scénárista, dramaturg a tehdejší zaměstnanec Krátkého filmu Jiří Kubíček byl jedním z aktivních účastníků festivalu ANIMAFILM. Rozhovor s ním pořídil Pavel Horáček v srpnu roku 2023.

Pavel Horáček: Kým byl ANIMAFILM organizovaný?

Jiří Kubíček: Kromě ústředního ředitelství filmu a studií, jako byl Krátký film a Slovenská filmová tvorba, tak hlavní kdo to měl na triku organizačně, byl budějovický krajský filmový podnik. Nevím to jistě, ale myslím, že patřil pod Ústřední půjčovnu filmů, protože se zabývali provozem kin, programem atd. A v každém kraji byl jeden tento podnik.

PH: Tušíte, kdo vznik festivalu inicioval, kdo za tím byl?

JK: Hlavním pořadatelem bylo Ústřední ředitelství filmu. A existuje, to jsem kdesi viděl, od Purše, příkaz nebo ideové zadání. Ve smyslu, že v posledních letech je československá animovaná tvorba velice úspěšná ve světě a nemá žádnou bilanční přehlídku, tak se vedení filmu rozhodlo – strana a vláda filmová se rozhodla – že by tady měla vzniknout bilanční přehlídka. Dvouletá, která všechny ty klady zváží. Podnět by tedy z Ústředního ředitelství a za úkol to dostali ti chudáci v Budějovicích.

PH: A jak si myslíte, že padla zrovna volba na České Budějovice?

JK: Já si myslím, že Budějovice si vždycky stěžovaly na to, že jsou ten zemědělský region, že mají málo kultury. A chtěli jí jaksi více. Myslím si, že to plnilo tento požadavek a Jihočechům se vyhovělo.

PH: Souvislost s expozicí Krátkého filmu na Kratochvíli, to tedy nemělo?

JK: Ne, vůbec ne. Akorát myslím, že se pro zahraniční návštěvníky pořádal výlet, aby tam podívali.

PH: Podle dobových materiálů byl ředitelem festivalu František Hlavatý. Říká vám to jméno něco?

JK: To byl určitě někdo z Budějovic.

PH: Vybavíte si nějaká další jména? Jaké bylo personální zajištění festivalu? V materiálech figuruje např. novinář Petr Zvoníček.

JK: Nevím teď, jestli to bylo při každém ročníku, ale vím, že se tam vydával bulletin. A myslím, že Petr Zvoníček a Zuzana Horešovská, to byli novináři z Ústřední půjčovny, kteří vždycky na festivalech byli a ty zpravodaje tam dělali.

PH: Já jsem žil v domnění, že jste na tom nějak programově nebo jinak participoval?

JK: Kupodivu vůbec ne. Dříve se ještě konaly festivaly Českých a slovenských filmů. Byl to takový putovní festival, každý rok byl někde jinde. A jeden z nich byl také v Českých Budějovicích. Bylo to myslím v roce 83. Domníval jsem se, že to byl už ANIMAFILM, ale nebyl. Ale pamatuji si to, protože zde tehdy dostal Jirka Barta cenu za Zaniklý svět rukavic. A vím, že se tenkrát jako ceny dávaly poukazy na díla. A Jirka Barta má za to krásného Rittsteina. Ještě si k poukazu připlatil, ale má doma opravdu nádherného Rittsteina tady za tu cenu. Což tedy nesouvisí s ANIMAFILMem.

Pravda je, že mě jednou vyslali s Pixovou sekretářkou do onoho Krajského filmového podniku, abychom jim řekli nějaké věci, které by měli vědět. Pochopte, to byl podnik, který vůbec nevěděl, jak organizovat nějaký festival nebo tak. Akorát jim to dali na triko. Tak jsme tam jeli, tehdy s Jarkou Fuksovou (nevím, jestli byla Pixovou sekretářkou, myslím, že pak měla nějakou jinou funkci, jako tisková mluvčí nebo něco takového). Byli jsme tam jeden den a hovořili o tom, jak by měl asi tak vypadat festival. Byla to samozřejmě národní přehlídka, nic zahraničního.

Co je také důležité, že jeden ze spolupořadatelů byl Svaz českých dramatických umělců. A to byl tehdy takový zvyk, že všechny bratrské svazy byly vyzvány a pozvány, aby se zúčastnily. A pamatuji si, že na jednom z nich byl, tehdy to byl Rumun, Zoltán Szilágyi Varga. To byl docela progresivní animovaný filmař. Teď emigroval, už je Maďar. Tenkrát jsme se tam s ním potkali. A určitě v Budějovicích byli lidi i z ostatních zemí, ale ti se na tom festivalu nijak neprojevovali. Oni to spíš brali, jako turistický výlet.

Já jsem měl tehdy hodně známých z Ruska a vím, že třeba na zlínském festivalu, kam vždy jezdili, je člověk potkal akorát na nějaké recepci. Že by šli někdy do kina, to jsem v životě nezažil. To byly fakt takové výlety na nákupy. Samozřejmě si zašli na pivo a tak.

První ročník, tam byl předsedou poroty Jiří Kotalík. Pan profesor, doktor. To byl ředitel Národní galerie, který vždycky porotoval ve Zlíně a na ARSfilm Kroměříž. On tady byl zapsán, u státních, stranických orgánů, jako výborný nestranný předseda poroty, když se to týká něčeho výtvarného - čili animovaný film. Kdo byl dál v porotě nevím. Já jsem s tím, pokud jde o nějakou organizaci, neměl opravdu vůbec nic společného. Byl jsem tam vždycky jako prostý divák. Ale vím, že ten první ročník porota zasedala dříve, než byl samotný festival. Protože jim to promítali v Krátkém filmu, v Jilské ulici. Krátký film tam měl projekci. A jak to bylo dál, to už fakt nevím.

Výzdoba města s šaškem z Trnkova Bajaji, který byl zároveň hlavní cenou festivalu (1988) zdroj: Archiv České televize (součást pořadu Aktuality).

PH: Kde ve městě festival probíhal?

JK: Já si pamatuji, alespoň tedy ten první ročník, že probíhal hlavně v kině Vesmír nebo jak se jmenovalo. A vím, že jeden z nich, rozhodně tedy ten poslední, ale jestli druhý už taky nebo ne, tak byl v tom obrovském budějovickém kulturáku. Rozhodně tedy ten ročník 90, to vím na beton. To už bylo po revoluci. Byl tady Yitzhak Yoresh, pan profesor z Bezalelu, z Izraele. Byl tady i s paní a bydleli u nás. On byl v té době můj kolega v ASIFA boardu. Pamatuji si, že přijeli a byli nadšení. Ani ne z toho festivalu, ale jako tady za Železnou oponou… poprvé, izraeliti. Byl to pro ně zážitek.

PH: Z materiálů z roku 1988 vím, že se tehdy kromě několika budějovických kin promítalo zároveň i v Prachaticích. Bylo to tedy organizačně poměrně rozsáhlé.

JK: To už si nevzpomínám. My jsme chodili do jednoho kina. Jedno z těch kin bylo takovéto hlavní. Bydleli jsme v hotelu Gomel a naproti bylo to kino Vesmír. Ale to se dělávalo. Zlín taky promítal ve Fryštáku. Všechno se to tehdy dělalo podle jednoho vzoru. Čili aby pracující… nejen v tom centru, ale abychom mysleli i na ty menší a tak… Takže se kolekce stěhovaly po různých kinech. Ale to jedno kino bylo to hlavní. A to ostatní bylo asi pro ty „normální“ lidi.

PH: Tušíte, jakou měl festival návštěvnost? Účastnili se jen autoři filmů nebo se zapojovala i veřejnost?

JK: Ta kina byla vždycky narvaná. To určitě nebyli jenom filmaři. Bylo vždycky plno. Já jsem měl jednu spolužačku loutkářku v budějovickém Malém divadle, tak vím, že tyto lidi od divadla a tak, tam chodili. Ti velice vítali, že je v Budějovicích také něco jiného, než jít za dvě, za tři kačky do kina. Že taky můžou vidět něco, co není normálně v distribuci.

PH: Zlínský, tehdy Gottwaldovský festival nechápal ANIMAFILM jako konkurenci?

JK: Tam to bylo vždy „děti a mládež“. Ne, já myslím, že tam žádná animozita vůči Budějovicím nebyla. To si nijak nepřekáželo. Také to bylo bienále, že ano. Jednou za dva roky.

PH: Důvodem k tomu bylo, že té tvorby nevznikalo takové množství?

JK: Přesně tak. Také tam nebyla celá národní produkce. Bylo to omezené, ale že by tam byla nějaká výběrová komise to nebyla. Myslím si, že byla vyzvána ta samotná studia, aby při tom přihlašování měly trošku rozum a nedávaly tam všechno. Jen to, co si myslí, že by mělo spatřit světlo světa. Zase ale, že by to bylo nějak drasticky omezené, to tedy nebylo. Já myslím, že takové 2/3 až ¾ všech natočených filmů se tam dostaly. Důležité také je, že tam byly ty klasické kategorie - filmy do 5 minut, 5–15 minut. A středometrážní plus celovečerní. Tehdy vznikl celovečerák tak jeden za rok, ani někdy to ne. Jeden za dva roky. Byla to tedy jedna kategorie dohromady. Dále pak kategorie televizních filmů, protože tehdy ta TV produkce byla už veliká. Ty večerníčky… Už toho bylo hodně. Asi z každého seriálu mohla televize, jak česká tak slovenská, přihlásit vždycky jenom jeden díl.

PH: V roce 1990 se konal poslední ročník. Přežil tedy rok 1989. A jaký byl jeho další osud?

JK: Tím to končilo. To šlo ještě setrvačností po osmdesátýmdevátým. Tím to ale úplně jasně končilo, jako končilo vlastně všechno. Celá kinematografie už se rozpadala. V roce 1992 už prostě neexistovala kinematografie. V roce 1990 ještě ano. Pak přišlo to rozhodnutí české vlády, privatizace Barrandova, Krátkého filmu atd. V tom roce 90 ta struktura ještě fungovala, Ústřední ředitelství ještě existovalo. Igor Ševčík byl ústřední ředitel, nastoupil po Tuganovi Veselém. Čili to ještě setrvačností jelo, ale pak, po těch velkých privatizacích to všechno logicky a okamžitě skončilo. Taky už tam nebylo co promítat.

¹ HOREŠOVSKÁ, Zuzana (1990)
² Zpravodaj ÚPF (1990)
³ (jfp) (1990)
⁴ (as) (1992). Deník Jihočeská pravda.
⁵ NERADOVÁ, Stanislava (2000)

Pokud Vás zajímají podrobně k náhledu dobové tiskoviny, najdete je v nálezové kvalitě zde.

#ČLÁNEK

původní text pro f-a-t.cz napsal: Pavel Horáček
editace: Michaela Režová
7. 12. 2023

Zdroje:

(as) (1992): Zmizelý festival? Deník Jihočeská pravda, r. 2, č. 199, str. 1
(jfp) (1990): Svět dětských snů. Nový život, r. 2 (18), č. 40, str. 4
Aktuality (televizní pořad ČST) – 16. 9. 1986, 17.9, 1986, 25. 10. 1988, 28. 10. 1988
ANIMAFILM – Zpravodaj I. festivalu animovaných filmů České Budějovice (1986), č. 1
ANIMAFILM – Zpravodaj I. festivalu animovaných filmů České Budějovice (1986), č. 2
ANIMAFILM – Zpravodaj I. festivalu animovaných filmů České Budějovice (1986), č. 3
Czechoslovak Film - Československý film illustrated monthly (1988), r. 41, č. 4, str. 16-17
Deník ČST (televizní pořad ČST) – 8.10. 1990
HOREŠOVSKÁ, Zuzana (1990): Konec festivalů v Čechách. Záběr, r. 23, č. 22, str. 3
NERADOVÁ, Stanislava (2000): Městu chybí filmový festival. Českobudějovické listy, 13. 7. 2000, str. 14.
KOUTSKÝ, Pavel (2022): Jak se pokouším učit animovaný film (habilitiční práce). FAMU Praha.
POLÁKOVÁ, Ivana (2022): Historik umění a film. Kinematografické aktivity Jiřího Kotalíka v letech 1967–1990. Praha: FF UK (Katedra filmových studií)
POŠ, Jan (1989): Animafilm ’88. Film a doba, r. 35, č. 3, str. 172-175
PÍHOVÁ, I. (1988): Festivalová tvůrčí dílna. Pro volné dny, č. 43, str. 8.
STORCHOVÁ, Michaela (1986): Animafilm poprvé. Kino, r. 41, č. 21, str. 3
ZÁBĚR (1990): Krátce o krátkařích, č. 15, str. 7
Zpravodaj ÚPF: informační a metodický materiál vydávaný pro vnitřní potřebu filmové distribuce (1986), č. 10
Zpravodaj ÚPF: informační a metodický materiál vydávaný pro vnitřní potřebu filmové distribuce (1990), č. 12
Zpravodajství 37. filmového festivalu pracujících (1986), č. 2
Zpravodaj Krátkého filmu (1988), č. 12, str. 2-3
ZVONÍČEK, Petr (1987): Po premiéře Animafilmu. Scéna, č. 1, str. 7

fb     twitter