Po štaci v kinech na Netflix usedlo animované převyprávění v Česku zbožštělé Pyšné princezny. Jakým způsobem zapadá do kontextu počítačem animovaných 3D produkcí? A skutečně takové projekty potřebujeme?

Na animovanou reimaginaci Pyšné princezny přišlo do kin přes 225 tisíc diváků.¹ Potvrzuje to nejen věrnost tuzemského publika směrem k lokální tvorbě, ale i stále přetrvávající dominanci pseudorealistické animace, kterou již několik let řídí primárně studio Pixar mainstreamový trh. S ohledem na distribuční animovanou nabídku pro mládež u nás se není čemu divit. Jen málokterý distributor se k nám odváží přinést svěží a estetikou vybočující zahraniční animaci, pravidelnou výjimkou budiž AČFK s projekty Titina, psí polárnice (2022) nebo Kvík (2022). Jakkoli je česká animovaná tradice proslulá a vychází z loutkového, ploškového či kresleného stylu, veřejností nejočekávanější jsou právě (v rámci tuzemského průmyslu) vysokorozpočtová 3D animovaná díla, ačkoli jich vzhledem k finanční náročnosti není mnoho. Což neznamená, že by ruční animace byla o něco levnější.

Pohledem médií jde tak vždy o určitou událost. O těchto projektech se píše nejvíce, je to marketingově lákavé. Prvně se v lokálních podmínkách stále jedná o unikát, za druhé se na jejich příkladu dá reflektovat sálohlouhá debata sahajicí k samotným kořenům národní kinematografie, nakolik se má český film inspirovat zahraničními vzorci a stylistikou. Jde o nevyřešitelnou otázku, kterou budují především naše publicistické kruhy. Pokud se český film těm americkým podobá příliš, jde o bezduchou kopírku, pokud se od těch nejznámějších vzorců odchýlí, máme tendenci je vnímat jako nekompetentní. U něčeho tak finančně rizikového, jako je česká filmová produkce, se není co divit, že pokud se animátoři odváží realizovat nákladnou 3D počítačovou animaci, musí se zákonitě upínat k divácky osvědčeným námětům.

Trh určující mainstreamová animace je tak trochu neodstranitelným břemenem. Na lokálním poli průkopnická dvojice filmů Kozích příběhů (2008 a 2012) se opírá o pražské legendy a folklor, případně o pohádkové postavy Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého, jejichž osudy tak trochu po vzoru cimrmanovské tradice variuje. Filmy režiséra Jana Tománka, ať už jsou kvalitativně jakékoli, volí vlastní animovanou estetiku. Přehnaně zvýrazňuje fyziognomii postav a skrze povrchni atributy jasně determinuje jejich vlastnosti a náturu. Oproti tomu Hurvínek a kouzelné muzeum (2017) již otevřeně čerpá z kosmopolitního ražení.

Původně loutkové postavičky svou anatomií asociují skutečné lidi, přičemž jsou obklopeni fantasy prvky a různorodě deformovanými postavami. Epizodickou tradici s neměnnými vlastnostmi hrdinů se snaží transformovat v klasické tříaktové vyprávění s jasným obloukem a vývojem charakterů. Nechybí ani závěrečná párty scéna. Tyto oslavné segmenty s písněmi na závěr příběhu jsou pro americké animované produkce nultých let symptomatické. S ohledem na premiéru filmu roku 2017 už celkové ladění působí trochu vyčpěle. Přišel zkrátka příliš pozdě. Pixar a Disney už v té době razily vlnu rozmáchlých pokračování a větvení vlastních vesmírů. Tvůrci především nechali své postavy a témata odrůstat společně s publikem, případně staré příběhy, kupříkladu Lvího krále (2019), představili v nových formátech.

V Česku je tak patrná obdobná snaha. Přinést staré známé příběhy v atraktivním hávu tak, aby přitáhlo současné dětské publikum. Je však otázkou zda cesta k úspěchu vede skrze oživování postaviček, k nimž má nejblíže právě dospělá generace. Původní Pyšná princezna (1952) je dětskou optikou dnes vnímána jako anomálie, s níž se možná setkají v z jejich pohledu archaickém lineárním vysílání o Vánocích. Dětské divácké trendy už jsou dnes zcela jinde. Proč by děti měly jít do kina na pohádku, která vypadá jako haldy generovaného obsahu, jež denně konzumují na YouTube či streamovacích platformách?

Pokud už rodina do kina i s ohledem na stále vyšší ceny vstupného v multiplexech vyrazí, nemělo by to být právě na tituly, jež dětem rozšíří imaginaci a otevřou na animaci nový pohled? Pyšná princezna důsledně následuje familiární transnacionální prvky. Důraz na lokálnost osekává na minimum, využívá roztomilých zvířátek a running gagů a vycizelovanou animaci přibližuje pseudorealistické stylistice. V mnohém připomíná ukrajinskou férii Mavka: Strážkyně lesa z roku 2022. Vychází z lokálních motivů, avšak právě tuto výhodu a ozvláštnění podmiňuje generickému ražení.

Jistě, většina recenzí v souvislosti s Pyšnou princeznou chválí, že jde o parádně čistou animaci a důstojnou alternativu amerického proudu. Je to ale opravdu aspekt k pochvale? K čemu jsou filmy, jež postrádají jakoukoli svébytnost? Mají nulový potenciál k rozvíření mezinárodního festivalového pole, pokud se dostanou do zahraniční distribuce, pro zahraniční diváky jde jen o další a stejně vypadající produkt, kterých se do distribuce dostane několik. Paradoxem pak je, že jeden z režisérů Radek Beran však na druhou stranu realizoval Velkého pána (2024), což je esteticky autorské dílo a svým chytře asociativním scénářem táhnoucím paralely k problémům současného světa patří z loňského roku k tomu vůbec nejpovedenějšímu. Už samotný formát Pyšné Princezny jako by naznačoval, že autorské vzepětí zde zkrátka pod tíhou nutnosti generativního uchopení není možné.

S ohledem k původní látce navíc narativ nijak neaktualizuje. Pouze jej košatí o pro vyprávění irelevantní prvky, jež útočí na podněty a receptory dětských očí. Stejně tak se nevyhýbá úmornému pitvoření, které je pomyslným morem lokální tvorby už od dob strýčka Jedličky. To, že film rozšířil katalog Netflixu, je v něčem nadmíru výmluvné. Perfektně zapadne do generického obsahu tisíců dalších. Jen těžko si na film někdo za pár měsíců vzpomene. Největším úskalím titulu je právě konformismus, a to na všech úrovních.

Samozřejmě, odvážnost se vzhledem k velkému risku u projektu s rozpočtem okolo 80 milionů korun vylučuje. Už jsme zase ale u zacykleného problému. Dokud bude distribuční trh ovládat jedna a ta stejná animovaná stylistika, jen těžko se něco změní. Těžko tedy vinit samotné filmaře. Kořeny problému už jsou v samotném nastavení. Široké publikum navíc nejeví žádné známky přesycení. Proč to tedy vlastně měnit. Pyšná princezna z produkce LUMINAR Film je smutnou ukázkou toho, jak málo stačí k divácké satisfakci, což je pro dobu přehlcenou obsahem symptomatické. V širším kontextu totiž nikomu ani nestojí za širší polemiku. Zůstaneme u toho, že film vypadá hezky. A nic víc evidentně není potřeba.

¹ Pro srovnání dle portálu kinomaniak.cz k datu 26. 2. 2025 navštívilo snímek Myši patří do nebe (2021) 164 935 diváků, film Tonda, Slávka a kouzelné světlo (2023) 60 207 diváků a Život k sežrání (2024) 37 872 diváků.