Slovo smrt je napříč mexickou kulturou skloňovaným pojmem. Zejména ve spojitosti se svátkem Día de Muertos. Ten ale ukazuje smrt v její naivní, zjednodušené podobě a vytváří tak iluzi cynického Mexičana. Opravdu existuje něco jako jednotný mexický přístup ke smrti? Jaké nabízí animace možnosti ke zpracování takto náročných témat? Animátoři a zejména animátorky ze studia El Taller del Chucho představují alternativní pohled na problematiku vyrovnávání se s odchodem našich blízkých.  

„Slovo smrt se nevyslovuje v New Yorku, v Paříži, ani v Londýně, protože pálí na rtech. Mexičan je naopak se smrtí obeznámen, žertuje o ní, hladí ji, usíná s ní, oslavuje ji; je to jedna z jeho oblíbených hraček a jeho nejvěrnější láska.“ ¹ Ať už jde o tento citát z díla mexického esejisty Octavia Paze, o existenciální básně Xaviera Villaurrutia či ikonické Posadovy rytiny veselých kostlivců, takzvaných calaveras, všechny se podílejí na utváření obrazu mexického folklóru oslavujícího smrt. I v kinematografii se najde rozhodně více filmů reflektujících zažitý stereotyp o otrlém Mexičanovi kráčejícím bok po boku se smrtí než těch, které by o ní v daném kulturním kontextu uvažovali problematičtěji. Počínaje Ejzenštejnovým filmem ¡Que viva Mexico! (1932), přes mexickou klasiku jako je El ahijado de la muerte (1946) či Macario (1960) až po aktuální animované blockbusterové snímky jako Coco (2017) či Kniha života (2014) tematizující oslavy Día de Muertos (Dne mrtvých). Ty se také přiklánějí k podobně oslavnému přístupu. Ve své karnevalové estetice v sobě zahrnují mexické zvyky a tradice. Postavy zde ke smrti, která není nijak zásadně děsivá či tragická, přistupují bezstarostnou optikou pohádkového světa. Úmrtí není tak úplně definitivní, neboť nabízí novou formu existence v posmrtném světě, jenž oplývá (paradoxně) životem, barvami a hudbou. Nepředstavují ale výše zmíněné filmy jen atraktivní eskapismus? Nehomogenizují tak mnohost mexických přístupů k umělecké tematizaci smrti a truchlení? Neumožňuje animace i komplexnější a hlubší ponor do takto náročných témat?

Krom tvorby pár velikánů jako je Jorge R. Gutierrez nebo Guillermo del Toro, zůstává mexická animace světu spíše neznámá. I to byl jeden z důvodů proč jí byl před dvěma lety věnován celý ročník mezinárodního festivalu v Annecy. Část programu představila i Mekku mexické stopmotion animace – takzvanou guadalajarskou školu, jejíž hlavním centrem je studio El Taller del Chucho. To vzniklo ze silné iniciativy právě Guillerma del Tora, který měl pocit, že se animátorům v Mexiku nedostává nezbytného zázemí a podpory. Studio poskytuje moderní vybavení, produkční infrastrukturu i školení pro začínající animátory, přičemž spolupracuje s univerzitami a filmovými školami. Jejich tvorbu definuje zejména melancholická, často temná, až hororově laděná atmosféra. Zároveň přinášejí navzdory mexickému stereotypu atypický pohled na zpracovávání tématu truchlení, spirituality, smrti a traumat s ní spojených. Konkrétně takový přístup můžeme hledat ve třech krátkometrážních snímcích z jejich dílny. 

Popření smrti našich nejbližších stejně jako nevyhnutelnosti jejího přijetí se věnuje film La Noria (2012) Karly Castañedy. Skrze bohatou vizuální a zvukovou symboliku se snaží nejen odvyprávět příběh, ale i smyslově a emocionálně přiblížit divákovi zážitek reflektující bolestivý proces loučení. Děj je zasazen do chudého, prašného mexického městečka, v němž se zastaví čas ve chvíli, kdy zoufalý otec odmítá přijmout ztrátu svého malého syna. Smrt neukončuje jen život umírajícího, ale paralyzuje i ty, kteří jej milovali. Tento motiv doslovně zobrazuje zastavení okolního světa: ryba strne ve skoku z vody, mlýnské kolo (španělsky La noria) se přestane otáčet, můra se zastaví ve vzduchu. Otec nechápe, a tak se vydává na symbolickou cestu do pusté krajiny. Tam se setkává s duší svého syna. Přesvědčuje jej o návratu, avšak dítě odmítá. Dialogem pohledů a gest se mezi synem a otcem rodí smíření. Otec se vrací domů a pláče. Jeho slzy se vlévají do potoka, čímž uvádí svět opět do chodu a osvobozená duše dítěte odlétá do nebe.

Atmosféra filmu působí ponurým dojmem. Samotné obličeje postav v sobě zrcadlí nesnadný život plný bolesti a utrpení. Vizuálně se La Noria inspiruje mexickými pohřebními tradicemi. Příkladem může být hned úvodní scéna připomínající posmrtnou fotografii, do jejíhož vybledle sépiového tonu je laděn i zbytek filmu. Motiv smrti Castañeda zpracovává skrze magický realismus, kde se žitá realita plynule mísí s mýtickými prvky. Jeden z nich představuje i surrealistické malby připomínající strom s dušemi zesnulých, který odkazuje na mexickou mytologii a kulturu. Vyrovnání se s lidskou smrtelností zde ale nevychází z příslibu posmrtného života, jak jej bezstarostně vykresluje mexický stereotyp spojený s Día de Muertos, nýbrž z bolestivé cesty za přijetím smrti jako přirozené, ale definitivní součásti životního cyklu. 
 

Jiný přístup k vyrovnání se s rodinným traumatem volí Sofía Carrillo ve svém filmu La Casa Triste (2013). V něm se mimo jiné velmi silně odráží její inspirace Janem Švankmajerem. I Carrillo zde k objektové animaci využívá omšelých předmětů. Panenky, fotografie, hračky a různé další předměty ožívají v zásuvkách starého sekretáře a vyprávějí mnohovrstevnatý příběh jedné mexické rodiny napříč generacemi. Od sňatků prarodičů, zrození potomků a životního štěstí k pomíjivosti života, ztrátám v důsledku válek a nemocí. Panenky, které příběh vyprávějí, figurují jako personifikace svých předchozích majitelů. To by mohlo vyvolat mylný dojem, že je narativ velmi specifický a není možné se s ním identifikovat. Hračky ale zároveň fungují jako zástupné symbolické postavy vyprávějící univerzální a nadčasovou alegorii. Smrt zde opět představuje součást přírodních a společenských cyklů. Do bezstarostného života plného světel a tanců vtrhne válka v podobě pochodujících vojáků, ta vede k rozpadu rodiny, odloučení a smrti. Ta je zde ale spíše než koncem opět začátkem, malé děti vyrostou a vše se znovu a znovu v různých obměnách opakuje. Smrt zde představuje nutnou součást generačního koloběhu. 
 

V jednom z rozhovorů Carrillo zmiňuje, že film reflektuje její vlastní příběh, jehož tvorbou se snažila vyrovnat se svými traumaty, zejména s dědičností rakoviny v její rodině. Animaci vnímá jako terapii, skrze níž se může svým strachům postavit. Rakovina pro ni představuje zhmotněný smutek, který ve filmu ztvárňuje záhadná postava z klubka vlasů, beroucí na sebe podobu všech zesnulých. Pro většinu filmů animátorek ze studia El Taller del Chucho je typický také náznak naděje následující traumatické události. Carrillo ve svých filmech často pracuje s metaforou oblak a deště. I v La Casa Triste, po tom, co vše pohltí temnota se z mraků spustí déšť, který smyje zármutek a zoufalství. Po dešti se mraky rozestupují a zahajují tak novou kapitolu rodinné kroniky.

Další snímek byl režírován třetím ženským talentem ze zmíněného studia, Ritou Basulto. Ta ve svých filmech ráda pracuje s dětskou perspektivou. Ať už ve snímku Humo (2021), v němž se malý anonymní hrdina v brutálním kontrastu nacistické dehumanizace a dětské nevinnosti stává obětí holokaustu, tak i v Lluvia en los ojos (2013). V optimističtější atmosféře se zde odehrává příběh nerozlišitelně prolínající fantazii s realitou. V něm se dívka Sofía musí poprvé v životě vyrovnat se smrtí. Vzpomíná na svého milovaného dědečka, který náhle zmizel, „odnesl jej vítr“. Aby se vypořádala se smutkem, hledá ve své dětské fantazii způsob, jak si zachovat dědečkovu přítomnost. Při prohlížení jeho fotografií z Afriky Sofía pod postelí objeví Cornelia, imaginárního nosorožce. Jejich společné přátelství se pak stává metaforou nevyhnutelného procesu přijetí dědečkovy smrti. Cornelio, nejdříve malý a neškodný, postupně roste a stává se divokým a neovladatelným. Až Cornelia s jeho velikostí není možné dále ukrývat, Sofía se rozhodne, že je načase se jej zbavit. Je nucena dospět a vzít na sebe odpovědnost. Loučení není snadné. Nosorožce zkouší něžně přesvědčit k odchodu, ale nakonec se musí uchýlit k násilí. To odkazuje na bolestný proces smíření se smrtí našich blízkých, který ale tvoří nevyhnutelnou součást vstupu do dospělého života. Stejně jako v La Noria, přijetí smrti i zde vede k návratu k určité harmonii. Ve finální scéně zalité sluncem vidíme usmívajícího se dědečka obklopeného nosorožci. Tato Sofiina imaginace naznačuje, že oba dva našli své místo a že se s jejich ztrátou dívka smířila.

Ačkoli filmy animátorek ze studia El Taller del Chucho končí povětšinou nadějeplně, jejich opatrný optimismus se nedá srovnat s bezstarostným, rozjásaným portrétem Mexičana, který se smrti vysmívá a odolává jejímu dopadu. Zobrazení mexických zvyků a rituálů by se nemělo omezovat jen na komerční svátek Dia de muertos. Tato tradice má v mexické kultuře své významné místo, není ale všeobjímající. Castañeda, Carrillo i Basulto nabízejí alternativní pohled. Jejich fascinace smrtí a nutkání se jí přiblížit a pochopit ji bezpochyby pramení z jejich národní kultury a historie, v níž má tento fenomén své místo. Vyhýbají se ale prvoplánové satiře a poskytují divákovi komplexní hluboce emotivní zážitek, který problematizuje tento výsostně individuální a nesnadný bod v životě člověka.

¹  BPAZ, Octavio. The labyrinth of Solitude. Online. London: Evergreen Books, 1961. s. 40. [cit. 2025-03-02]., zde jde o můj překlad 

Text byl k publikování vybrán na základě opencallu, který jsme vypsali na konci roku 2024.

Jana Wittassková je magisterskou studentkou Katedry filmových studií FF UK.

Zdroje:
- BRANDES, Stanley. Is There a Mexican View of Death? Ethos. 2003, vol. 31, no. 1, s. 127-144. [cit. 2025-03-02]

- GARCÍA RODRÍGUEZ, Liliana. Carrillo, una apuesta por lo fantástico. Online. ARTE IMAGEN Y SONIDO. 2022, roč. 3, č. 5, s. 1-11. ISSN 2954-4017. Dostupné z: https://doi.org/10.33064/5ais4185. [cit. 2025-03-02].

- GÓMEZ GÓMEZ, Carmen Elisa a ANDALÓN, Cecilia. Exploraciones estéticas y simbólicas sobre la muerte y la infancia en los cortos stop motion de las realizadoras de la escuela de Jalisco. Online. Con A de animación. 2022, č. 15, s. 46-61. ISSN 2173-3511. Dostupné z: https://doi.org/10.4995/caa.2022.17891. [cit. 2025-03-02].

- MEIER, Annemarie. Entrevista A Sofía Carrillo, Realizadora Del Cortometraje De Animación La Casa Triste (2013). Online. El ojo que piensa. Revista de cine iberoamericano. Roč. 5, č. 9. [cit. 2025-03-02].

- MEIER, Annemarie. La Casa Triste (México, 2013), Cortometraje Animado De Sofía Carrillo. Online. El ojo que piensa. Revista de cine iberoamericano. Roč. 5, č. 9. [cit. 2025-03-02].

- MEIER, Annemarie. La noria o el poder de la tristeza. Online. El ojo que piensa. Revista de cine iberoamericano. Roč. 4, č. 7. [cit. 2025-03-02].

- MEIER, Annemarie. Lluvia en los ojos (México, 2012). Entrevista a la realizadora Rita Basulto. Online. El ojo que piensa. Revista de cine iberoamericano. Roč. 4, č. 8. [cit. 2025-03-02].

- PAZ, Octavio. The labyrinth of Solitude. Online. London: Evergreen Books, 1961. [cit. 2025-03-02].

- VIDAURRE-ARENAS, Carmen Vitaliana. Relato enmarcado y relato “maravilloso” en La casa triste (Sofía Carrillo, 2013). Online. Secuencias. 2019, č. 48, s. 73-96. ISSN 2529-9913. Dostupné z: https://doi.org/10.15366/secuencias2018.48.004. [cit. 2025-03-02]