Patnáctý květen 1945. Je to teprve týden co byla ukončena válka v Evropě a na pražských Vinohradech se schází třicet šest členů nově vzniklého kolektivu, jehož většinu tvoří bývalí zaměstnanci Zvláštního oddělení pro výrobu kreslených filmů výrobní společnosti AFIT. Studio je v troskách – ateliér ve Štěpánské ulici zeje prázdnotou, menší část techniky byla odvezena do Německa a zbytek je uložen v krabicích ve Wenzigově ulici. Kolektiv téhož dne vydá dvě rezoluce, jimiž prohlašuje, že „závod a jeho výrobní prostředky přebírá do svých rukou a provádí přípravy pro zahájení práce v osvobozeném státě“. O dva dny později si tento revoluční výbor zvolil předsedu Jaroslava Jílovce a začal pracovat na obnovení činnosti dosud bezejmenného studia. Rychlost jeho postupu byla tak nečekaná, že na ni nedovedl reagovat ani Revoluční výbor českých filmových pracovníků – až o den později přišla kolektivu výzva, aby vybral ze svého středu tři pracovníky, kteří jej budou v jednání se státní strukturou zastupovat. Mezitím ostatní animátoři, režiséři a kameramani ručně přenášeli a převáželi vybavení zpět do ateliéru ve Štěpánské.

Zásluhu na úspěšném startu mělo bezesporu angažování Jiřího Trnky na pozici uměleckého vedoucího. Kolektivu bylo jasné, že chce-li být vnímán jako legitimní součást nově vznikající státní kinematografie, musí do svého čela zvolit výraznou osobnost. Trnka, tehdy třiatřicetiletý absolvent Uměleckoprůmyslové školy, populární výtvarník, malíř a kreslíř, mezi ostatními navrhovanými jednoznačně zvítězil (z ostatních adeptů kolektiv nejvíce zvažoval oslovit Cyrila Boudu). 29. května jej tak v jeho bytě navštěvují Vladimír Novotný, Jaroslav Jílovec a Eduard Hofman a Jiří Trnka jejich nabídku přijímá. 

Záhy se ale objevuje další problém. Ministerstvo informací, do jehož kompetence film spadal, nespatřovalo v kreslených filmech žádný užitek či potenciál. Přednosta odboru Václav Patzak dokonce navrhl studio okamžitě rozpustit, ale byl přesvědčen, aby počkal na jeho první pracovní výsledky. Pomohla až osobní intervence u ministra Václava Kopeckého. Prozatím byl animovaný film označen jako „výrobně experimentální složka“ s dovětkem, že „o jeho fungování rozhodne kvalita vzniklých filmů a schopnost kolektivu pracovat v nově vznikajících strukturách státní kinematografie.“ 

V danou chvíli tak bylo třeba jednat rychle. Jiří Trnka již na první schůzi přinesl námět, který během války napsal společně s básníkem a dramatikem Václavem Renčem, a kolektiv jej jednomyslně přijal (je nutné dodat, že šlo také zřejmě o jediný námět, který byl v danou chvíli k dispozici). Začal tak vznikat první animovaný snímek studia Zasadil dědek řepu. Na neobvyklý postup práce vzpomínal Jiří Trnka, který uvedl: „Bylo to snad poprvé na světě, že se sesedli všichni na věci zúčastnění – a bylo to snad čtyřicet lidí – a že se společně pustili do úpravy scénáře.“ Úpravy musely být skutečně rozsáhlé, neboť původní Trnkův námět počítal s loutkovým a nikoliv kresleným provedením filmu. Byl ale svými kolegy přesvědčen, že v Praze nemá nikdo s loutkovou animací zkušenosti. O hektickém pracovním tempu zase podal výpověď Eduard Hofman: „Všechno se dělalo najednou, v jednu chvíli. Scénář, animace, kontury i hudba. Všechny bylo totiž třeba okamžitě zaměstnat a nebylo možné nechat kolektiv stát, než to dozraje v literární a výtvarné přípravě. Proto taky ten film vznikl v ohromně spontánním tempu. Trnka si samozřejmě nemyslel, že provedeme revoluci v dosavadní tvorbě kreslených filmů, spíš nám šlo o ověřování a oťukávání, kudy by to mělo jít. Zatím nám stačilo, že film měl ryzí českou lyrickou notu.“ 

Natáčení samotné začalo již 15. června, tedy zhruba dva týdny po Trnkově příchodu do studia. Je třeba připomenout, že všechny tyto události proběhly ještě dlouho před oficiálním zestátněním československé kinematografie, ke kterému došlo 11. srpna na základě dekretu prezidenta Edvarda Beneše. Na přelomu září a října byl snímek Zasadil dědek řepu již dokončen, ale v tu chvíli již kolektiv pracoval na dalším filmu. Ještě v září vstoupila do výroby Zvířátka a petrovští, pohádka s hudebním podkresem Oskara Nedbala, a zároveň titul, který byl na prvním mezinárodním filmovém festivalu v Cannes v roce 1946 ověnčen Mezinárodní cenou za nejlepší kreslený film.

Snímek Zasadil dědek řepu byl diváky přijat s nadšením navzdory řadě nedostatků. I kritici si uvědomovali, že jde teprve o první krok v rámci poválečného formování tuzemského animovaného filmu a na Trnkův kolektiv kladli nemalé nároky. Na stránkách Filmové práce se tak dočteme: „Mnoho diváků, kteří spatří „Dědka“, bude zklamáno. Nemá téměř ničeho z toho, co mívají Disneyovy grotesky: ani spád, ani ilustrační a dramatisující hudby, ani úspornost v ději a v gestu. […] A přece diváka dojímá. A přece jsou v něm hodnoty, které by bylo třeba vyzdvihnout a dál pěstovat. Vypěstovati český národní kreslený film. To by mělo být úkolem Trnkova kolektivu a to jím také musí být.“ A v jiných článcích či drobných zmínkách se v téže době také poprvé setkáváme s názvem, který si okruh pracovníků kolem Jiřího Trnky zvolil – Bratři v triku. Který z animátorů s tímto názvem přišel první se dnes již zřejmě nedozvíme. Podle některých vznikl spontánně slovní hříčkou, vycházející z označení „trikový film“, podle jiných zase odkazoval k trojici jeho členů, bratrů Borise, Vojena a Vladana Masníkových. 

Takto překotně se začalo před osmdesáti lety formovat studio, které v následujících dekádách uvedlo stovky populárních krátkých filmů a nesmazatelně se tím zapsalo do historie nejen československého filmu. Že Trnka cestu pro český kreslený film skutečně našel, stvrdilo již zmíněné vítězství v Cannes o rok později, kdy již nebylo pochyb, že se studio pro výrobu animovaného filmu stane integrální a trvalou součástí státní kinematografie. A ačkoliv Jiří Trnka kolektiv po dokončení dalších dvou snímků Pérák a SS (1946) a Dárek (1946) opustil ve prospěch loutkového filmu, další režiséři v práci pokračovali a vytvořili mnoho stylově i formálně pestrých děl. Mnohým z nich se v letošním roce budeme na portálu f-a-t věnovat. A to snad i díky vám.

Máte nápad na text, který souvisí s bohatou historií studia, konkrétními osobnostmi, filmy či jeho vlivem na současnou animaci? Pro rok 2025 otevíráme tematicky zaměřený opencall a to ve spolupráci s Národním filmovým archivem. Pošli nám anotaci a publikuj na f-a-t.cz. Texty budeme na základě anotací vybírat průběžně a vycházet budou až do konce roku 2025. Výzva je otevřená jak studujícím tak profesionálům a můžete se do ní zapojit filmový teoretik či teoretička i teoretizující praktik. Více informací zde.

Zdroje:

- Bartošek, Luboš; Boček, Jaroslav; Malík, Miroslav; Štábla, Zdeněk: Rozšířené teze k dějinám československé kinematografie. Praha, s.n., 1966.

- Boček, Jaroslav; Benešová, Marie. Texty československého filmového ústavu č. 12: Kapitoly z dějin českého animovaného filmu. Praha: Československý filmový ústav, 1979.

- Kčr. J. První český kreslený film. Filmová práce 1, 1945, č. 27–28, s. 5.

- Kolektiv autorů: Animace a doba: Sborník textů z časopisu Film a doba 1955–2000. Praha: Sdružení přátel odborného filmového tisku.

Tomáš Hubáček je filmovým historikem a publicistou. Od roku 2023 je zaměstnancem Národního filmového archivu v oddělení filmografie a katalogizace. Spolupracuje s českými i zahraničními filmovými festivaly a věnuje se mediální výchově. Přispívá texty do kulturních periodik (Cinepur, Film a doba, A2) a je dramaturgem festivalu České vize.