ANIMATEKA: FOCUS ANIDOK
V Lublani právě skončil festival Animateka. Osobně jsem se tam podívala letos poprvé a to i přes to, že sdílíme s festivalem skoro stejně dlouho jednu vášeň - animovaný dokument. Festival ve Slovinsku se tomuto žánru pravidelně programově věnuje již od roku 2015, kdy nabídl návštěvníkům první ucelený program zaměřený právě na animovaný dokument. Festival dobře podchytil začátek boomu tohoto žánru a již sedm let jej v rámci speciální programové sekce prezentuje. Tenkrát se sekce ještě nazývala Animadok, rozdělena byla na osm sekcí a k vidění v ní byly dva celovečerní snímky - Je muž, který je vysoký, šťastný? Michela Gondryho a Kouzelný vrch Anci Damian, dále výběr filmů z festivalu DOK Leipzig, filmy regionálně zaměřené na Kanadu a na dva tvůrce - Bastiena Duboise a Marii-Josée Saint-Pierre. Taková žánrová prezentace není neobvyklá. Každoročně vzniká napříč kontinenty celá řada snímků hlásících se k žánru animovaného dokumentu a následně se prezentují na festivalech v soutěžních kategoriích krátkých, studentských ale i celovečerních snímků. Jak bylo na letošním výběru festivalu patrné, žánr má stále velmi široké hranice. Sekce filmů nabídla ve třech pásmech celkem dvacet nejrůznějších snímků lišících se náměty, animačními technikami i výtvarnými přístupy. Dominovalo téma uprchlictví, migrace a vykořenění a hned tři filmy se věnovali vztahu otce a dcery. Nutno podotknout, že těch dvacet snímků, které jsem měla možnost vidět, bylo velmi nevyvážené kvality. Často se setkávám s tím, že jsou filmy příliš zahleděné sami do sebe a nepouští k sobě diváka. To byl případ i řady filmů promítaných na Animatece. V mnoha případech je to způsobeno tím, že se jedná o námět, který vychází přímo z prožité zkušenosti režiséra, ale filmu ve výsledku chybí kritické dramaturgické oko, které má od daného téma odstup. Diváky pak napadá příliš mnoho otázek na které film neodpovídá. Nejistě uchopené náměty pak často nezachraňuje ani originální výtvarná stránka či nápaditá animace. Výběr filmů rovněž sváděl k zamyšlení, jak široké jsou vůbec hranice samotného žánru animovaného dokumentu, co do něj můžeme schovat a co nás spíš už v této kategorizaci popouzí. Je český film Daniely Hýbnerové Kuku (2020) ještě anidok a nebo spíše zábavná hříčka či odlehčené explainer video? Není film beze slov Lhomme’s Dreams (2019) Florenta Morina spíše fikcí nebo animovanou poezií? A proč polský film We Have One Heart (2020) Katarzyny Warzechy hned na začátku filmu prezentuje fotografie Prahy jako Budapešť? Nepodkopává si tím jinak zdařilý animovaný dokument hned od začátku svou důvěryhodnost? Domnívám se ale, že pokud festivalová sekce věnovaná určitému žánru vzbuzuje otázky vedoucí k zamyšlení nad tím, co vše onen žánr může obsáhnout, je to jedině dobře. Ve svém textu se budu věnovat blíže filmům, které si myslím, že ostatní výrazně převýšily a to jak výtvarně a animačně, tak i obsahově.
České anidoky prezentuje Animateka pravidelně od roku 2017. Letošní ročník představil tři snímky studentek FAMU. Absolventský film Diany Cam Van Nguyen Milý tati (2021), Inside (2020) Viktorie Štěpánové a již zmiňované Kuku Daniely Hýbnerové. Zatímco poslední dva jsou cvičeními druhého ročníku na téma animovaného dokumentu, kdy každá z autorek žánr po svém poprvé ohledává, první z nich je diplomovým snímkem již etablované mladé režisérky a vznikal v profesionálních podmínkách podpořených financemi českého i slovenského fondu. Když však necháme stranou úvahy nad tím jaký měl film realizační podmínky a budeme se soustředit na to, jak promlouvá k divákovi, ve výběru dvaceti filmů prezentovaných na Animatece výrazně vyniká. Režisérka ví jasně, co filmem říká, jakým způsobem a komu. Diváci se neztrácí v osobní zpovědi, nejsou vláčeni emocemi a dojmy, ale postupují v ději krok za krokem, skládají za sebe jednotlivé střípky příběhu a film divákům dovoluje si jej odžít a užít. Do vztahu režisérky s jejím otcem mohou diváci projektovat vlastní křivdy a neporozumění ve vztazích se svými rodiči a rovněž hledat cestu ke smíření. Film ve finální podobě zúročuje tvrdou práci na scénáři, který vznikal dlouho a prošel mnoha proměnami. Ostatně Diana byla hostkou našeho podcastu a pokud se chcete o filmu dozvědět více, doporučuji Vám jej k poslechu. Ráda bych zdůraznila, že film v textu opět zdůrazňuji proto, že z prezentovaných filmů na festivalu vyčníval na tolik výrazně, že by nebylo správné jej opomíjet jen proto, že jsme se mu na našich stránkách už věnovali, nebo proto že se s režisérkou osobně známe. Úspěch, který film sklízí je opravdu zasloužený a určitě film čeká ještě pestrý festivalový život.
Z filmů pro které se stalo námětem uprchlictví nejvíce vyčníval film Freedom Swimmer (2021) australské režisérky Olivie Martin-McGuire. Jedná se o mezigenerační výpověď, která proti sobě staví příběh dědečka a jeho vnučky. Zatímco dědeček podnikl s malou dcerou riskantní cestu po moři z Číny do Hong Kongu v sedmdesátých letech, aby jeho rodina žila svobodně, nyní jeho vnučka bojuje za svobodu v současném Hong Kongu. Film kombinuje archivní záběry z období padesátých až sedmdesátých let spolu se záběry protestů v roce 2020 a také kreslenou animaci, která doprovází vyprávění dědečka o strastech, které uprchlíky při nebezpečném přechodu provázeli. Jedná se především o noční scény v neutěšených podmínkách ztížených bičujícím větrem a ledovou vodou, kdy jsou zářící světla Hong Kongu tak blízko a přece tak daleko. Tato atmosféra je v animaci předávána barevnou kresbou na černém papíře. Poslední vizuální složkou se kterou film zachází je inscenované prostředí bytu, kde dědeček své vnučce příběh líčí. To je nám ukázáno především v blízkých záběrech, detailech na ruce či na vybavení bytu. Film původně neplánoval využít animaci, měl být natáčen v Hong Kongu, kde pobývala i jeho režisérka, ale díky pandemii padlo rozhodnutí jít částečně cestou animace. Hledala pro animaci tedy někoho vhodného a nakonec se po zhlédnutí filmu And then the Bear (2019), rozhodla pro spolupráci s Agnès Patron. Temnota, kterou probleskuje světlo a barva se tak stala klíčem i pro film Freedom Swimmer. Film je plný paralel a skrze klíčovou větu filmu: “Není strach tam, kde není žádná naděje.”, se snaží sdělit, že porozumění minulosti nám pomáhá porozumět přítomnosti. Film zároveň absencí závěrečných titulků chrání konkrétní aktéry filmu a ty, kteří pro film poskytli své výpovědi.
Posledním filmem, kterému se chci věnovat je snímek Granny’s Sexual Life (2021) dvojice režisérek Uršky Djukić a Émilie Pigeard, který si z letošního festivalu odnesl cenu Slovinské asociace animovaného filmu. Film vychází z anonymních výpovědí žen z generace našich babiček, které jsou zachyceny v knize Fire, Ass and Snakes are not toys (2017) Mileny Miklavcic. Film oživuje intimní výpovědi Slovinských žen, které zachycují jejich status v první polovině 20. století. Zachází s výpověďmi o jejich sexuálním životě, vztazích a nebojí se jít do detailů. Zobrazuje podřízenost žen a prolamuje mlčení o životě, který se odehrával často za dveřmi ložnice a pod rouškou manželství. Tento obraz je ale velmi dobře přenositelný i za hranice Slovinska. Snímek je stejně tak jako zmiňovaný Freedom Swimmer nejen o minulosti, ale zároveň i o současnosti. Ukazuje velmi dobře odkud pochází některé vztahové stereotypy, které nás i dnes obklopují. V rámci práce na knize vznikly i audio nahrávky, které však ve filmu kvůli zachování anonymity nemohly být použity. Jednotlivá svědectví tak byla znovu načtena herečkami. Urška Djukić v rámci Q&A dokonce zmínila, že v jednu chvíli se i samotné ženy, které výpovědi pro film namlouvali, rozhovořili na dané téma a podobné příběhy a vzorce chování se opakovaly i v jejich příbězích. Snímek však není jen vážný. Naopak velmi dobře balancuje mezi rovinu humoru a lehkosti a rovinou vážného tématu. Daří se mu to i díky použití naivního, hrubého výtvarna se kterým přišla Émilie Pigeard. Výtvarná stránka filmu se pohybuje někde mezi dětskou kresbou a hrubou črtou. Divoké černé linky doplněné barevnými pastelkovými akcenty s lehkostí vpraví diváky do děje a ani si nepovšimneme, že téma najednou zvážní. V jeden moment si film dokonce dovolí vypnout zcela obraz a minutu posloucháme jen syrové zvuky sexuálního styku, který bychom dnes bez váhání nazvali znásilněním. Divák se tak stává svědkem toho, co hlas jedné z žen nazývá něčím, na co si prostě zvykla. Film tak explicitně staví diváky do situace, kdy musí tuto zkušenost společně u sledování filmu prožít. Jak Urška Djukić zmínila, prosadit něco takového nebylo u producenta jednoduché. Minuta tmy pouze se zvukem se například u Arte pochopitelně nesetkala s nadšením. Ve finálním filmu však skvěle funguje a je dobře, že si režisérky stály za svým. Film díky tomu svou skladbou pouze nesděluje informace, ale umožňuje téma opravdu cítit. Toto svědectví ve tmě zrcadlí i tehdejší realitu, protože pro děti těchto žen bylo dříve naprosto běžné být takové situaci svědkem, jelikož spávali s rodiči v jednom sdíleném prostoru. Nenechte se tedy zmýlit. Film Granny’s Sexual Life láká na šťavnatý název, ale čeká na vás střetnutí s obsahem, nad kterým jste asi ještě neuvažovali.
Děkuji Animatece za prodloužený víkend bezpečného festivalového života, děkuji že je věrná anidokům a budu se těšit na příští rok!
Animateka proběhla 29. 11. – 5 .12. 2021