Cesta z festivalové bubliny může vést i přes kadeřnictví
Jak si animovaný film najde diváky po povinném festivalovém kolečku? Jak animovanou tvorbu zpřístupnit publiku, které se k němu normálně nedostane? A můžeme promítat i v kočičí kavárně? Na tyto a jiné otázky v následujícím článku odpovídá Eliška Děcká, filmová teoretička, festivalová dramaturgyně a žena za Anipromítačkou, se kterou přináší animovaný film do nevšedních míst.
Existuje jen málo větších kurátorských radostí, než když po projekci pásma vámi vybraných filmů, nemůžou diváci přestat mluvit. Na vás, na své kamarády, se kterými přišli, i na úplně cizí lidi, co seděli o pár řad dál a kteří stejně jako oni musí teď ten emocionální přetlak, radost a překvapení ze sebe nějak dostat. A takhle to většinou vypadá, když diváci, co doposud znali jen večerníčky nebo Pixar celovečeráky, poprvé uvidí krátký autorský animovaný film.
Animace má mnoho podob, ať už obsahových či formálních, které následně určují i její distribuční život. V tomto textu se chci zaměřit právě na krátké autorské animované filmy neboli uměleckou animaci (v angličtině Artistic Animation). Tato krátká forma a její divácky náročnější obsah (v kontextu většinového diváka zvyklého z kinodistribuce na tradiční narativ bez symbolů, elips či metafor – tak typických právě pro krátkometrážní animaci) činí z tohoto typu animace distribučně náročný formát, který jen těžko vydělává. Po mnoho desítek let se tak museli autorky a autoři umělecké animace spokojit jen s festivalovým životem svého filmu. Jeho délka se, odvíjejíc od úspěšnosti titulu, pohybovala většinou od několika měsíců po dva roky. Pak se po filmu v drtivé většině slehla zem. Pokud film do svých soutěží festivaly nevybrali, neviděl jej skoro nikdo.
projekce AniPromítačky (zdroj: archiv Elišky Děcké)
Situace se trochu proměnila s digitalizací kinematografie obecně a rozvojem internetu (a online video platform). Avšak i když si dnes může kdokoliv „vyvěsit“ ve virtuálním světě cokoli, neznamená to ještě, že tento obsah uvidí někdo jiný než jeho přátelé. Proto se postupně rozvíjí nejrůznější kurátorované platformy jako například Vimeo a jeho Staff Pick nebo Short of the Week. Vedle toho, pokud má autor štěstí (tedy natočí dobrý film a k tomu má štěstí), ujme se jeho filmu producent či distributor, který může životnost filmu velmi prodloužit. V mezinárodním kontextu lze jako příklad uvést National Film Board of Canada, instituci, která vedle shlédnutí zdarma na svých webových stránkách pracuje s filmy i formou On Demand. V Evropě se pak podobným způsobem stará o své filmy distribuční společnost Miyu Distribution. V Česku se pak snaží propagovat animovanou tvorbu skrze své platformy Aniont a v posledních letech také DAFilms. Nově vznikla platforma FAMU Films, která zpřístupňuje i animované filmy pocházející z této školy na základě placeného předplatného.
Všechny tyto online aktivity jsou bezpochyby záslužné a nápomocné nejen samotným autorům, ale i kurátorům nejrůznějších tematických přehlídek a dalších kulturních akcí, jejichž program zahrnuje i projekce. Film, který kurátor nikde neviděl, jednoduše do svého programu nezařadí. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že umístění filmu do online prostoru ho nijak nevyvádí z „animační bubliny“. Stejně tak, jak na festivaly animované tvorby často jezdí jedni a ti samí lidé, které animace už apriori zajímá (autoři a autorky, producenti a producentky, studující, vyučující a další lidé z praxe), navštěvují i tyto onlinové platformy především diváci a divačky, kteří už animaci fandí. Když jsem před lety psala žádost ke Státnímu fondu kinematografie pro projekt AniPromítačka (podrobněji viz níže) označila jsem cílovou skupinu projektu jako tzv. „prvochodiče“ – diváky, kteří si pod pojmem animace zatím představují třeba jen tvorbu studia Pixar nebo televizní večerníčky). A právě v oslovení těchto diváků a divaček vidím prozatím největší nevyužitý prostor pro rozšíření umělecké animace mezi širší kulturní povědomí.
plakát FAMU v kině 01 (zdroj: aerofilms.cz)
Jednou z cest, jak v ideálním světě nalákat publikum zvyklé na animaci jen z tradiční kinodistribuce nebo televize je prostě proniknout do jejich programové skladby. Jenže v Čechách je krátký autorský animovaný film v televizi prozatím spíš sci-fi. A to i přes pár cenných prvních vlaštovek nebo spíš nočních netopýrů jako jsou Maraton studentských filmů na ČT, Noc filmových nadějí na TV NOVA plus dřívější Průvan na ČT. Proniknout do kinosálů se krátkému filmu daří jen o něco málo lépe. Například již zmíněné FAMU se s v posledních letech podařilo nastartovat projekt FAMU v kině, nabízející vždy pásmo několika školních a většinou festivalově úspěšných filmů v délce, která jim umožní vstup do kinosálů. Festival Anifilm jde zase cestou každoročního pásma Ozvěny Anifilmu zahrnující vítězné i domácí české filmy a pravidelně sestavuje i pásma autorských filmů cílených na dětské publikum. V obou případech se jedná prozatím o aktivity spíše menšího rozsahu, které nicméně určitě stojí za vynaložený čas a energii, a to nejen kvůli případným „prvochodičům“, ale i z důvodu, že představují pro běžné filmové publikum jedinečnou příležitost, jak zhlédnout krátký autorský animovaný film (který často stojí na výrazné výtvarné stránce) v těch nejlepších technických podmínkách a na velkém plátně.
Chválu na projekční podmínky kinosálů zde zmiňuji i z trochu osobního důvodu, protože právě tento aspekt jsem musela v minulosti několikrát obětovat při kočování po nejrůznějších mimo-kino lokacích s projektem AniPromítačka. AniPromítačka stojí na myšlence pracovat vedle aktuálně festivalově úspěšných autorských krátkých animovaných filmů i s těmi po festivalovém životě. Ty nabízí divákům převážně v menších městech a vesnicích formou atraktivních site-specific projekcí. Pro představu uvádím že, lze promítat například v bývalém vojenském bunkru, kadeřnictví, lesním křoví, zmrzlinárně, na lodi, v kočičí kavárně, na plaveckém bazénu nebo ve skleníku. Výhodou těchto projekcí, které vždy tematicky souvisí s danou lokací, je, že mají velký potenciál přilákat diváky, kteří by nikdy na žádný umělecký animovaný film cíleně nešli. Nevýhodou takovéto formy alternativní distribuce je však opět menší počet oslovených diváků (i kvůli prostorovým omezením specifických míst projekcí), již výše zmíněný technický punk, kterému se občas nelze vyhnout, a v neposlední řadě i organizační náročnost každé individuální originální projekce. Za zmínku stojí, že se do podobného způsobu netradičního šíření svých vlastních filmů pustila i skupina pěti animátorů, která pod názvem True Love nabízela obdobným způsobem své projekční pásmo lokálním kulturním iniciativám.
projekce AniPromítačky v zmrzlinárně - PAF (zdroj: archiv Elišky Děcké)
Co se týče takovýchto mimo-kinosálových alternativních projekcí, vyzvedla bych na základě vlastních zkušeností důležitost spolupráce s regionálními multižánrovými festivaly a přehlídkami. Divácká skupina těchto akcí bývá velmi různorodá a početná stejně jako programová nabídka (od koncertů přes přednášky, výstavy, literární čtení, divadlo až po projekce nejrůznějšího druhu). Návštěvníky spojuje otevřená mysl, zvědavost zažít a objevit něco nového, smysluplného, co v hlavě zůstane ještě dlouho po skončení festivalu. Jedná se tedy podle mě o ideální prostor pro představení krátké autorské animace. Festivaly jako například Luhovaný Vincent v Luhačovicích, olomoucký literární veletrh LITR, festival Jesnění v Jeseníku nebo akce spolku Zlínský zvěřinec patří mezi jedny z mnoha multižánrových kulturních akcí, které s nadšením do svého programu přidaly i pásmo AniPromítačky.
I v tomto případě však platí, že aby se mohl animovaným film dostat touto cestou k novému publiku, musí být předtím někde (na festivalu, online) viděn. I proto nevnímám tyto dva světy (v animační bublině a tam venku mimo ni) jako protichůdné nebo lepší versus horší, ale spíš jako symbiotické. Čím více lidí, ať už z profesní praxe nebo z řad veřejnosti, se nadchne pro nějaký umělecký animovaný film třebas i na svém smartphonu, o to více stoupne zájem najít si podobné filmy i v kině nebo se vydat na festival animované tvorby. Zároveň dnes již velmi bohatá až nekonečná online nabídka autorské animace je neocenitelná i v rámci studia a jako inspirace budoucích animátorek a animátorů. Jedním dechem je však třeba dodat, že technicky kvalitní projekce ve společnosti ostatních lidí v kinosálu a za koncentrovaného stavu mysli je nezastupitelný divácký zážitek. Zážitek, kteří by si diváci zasloužili častěji, než je zatím (nejen) v Čechách praxí. Pokud mě projekt AniPromítačka naučil jednu věc, tak to, že publikum připravené ocenit, nadchnout se i dojmout nad krátkým uměleckým animovaným filmem tam někde venku je. Jen je třeba se k němu dostat.
projekce AniPromítačky v zmrzlinárně (zdroj: archiv Elišky Děcké)
technická zkouška projekce AniPromítačky v kočičí kavárně (zdroj: archiv Elišky Děcké)
projekce AniPromítačky na koupališti (zdroj: archiv Elišky Děcké)
projekce AniPromítačky v Bajkazylu Olomouc (zdroj: archiv Elišky Děcké)
plakát na pásmo True Love (zdroj: truelovers.cz)
autoři při projekci pásma True Love (zdroj: truelovers.cz, zleva: Jan Saska, Vojtěch Kiss, Marek Berger)