Flee
Do českých kin velmi nenápadně vplul film, který sklízí ve světě již nějaký čas obrovský úspěch. Odnesl si cenu z Cannes či Annecy a je prvním filmem, který je na Oscara nominován v kategorii celovečerního animovaného, dokumentárního i cizojazyčného filmu. Film Flee režiséra Jonase Pohera Rasmussena si rozhodně nenechte utéct.
Protagonista filmu, skrývající se pod pseudonymem Amin, byl jako dítě donucen s matkou a sourozenci uprchnout z Afghánistánu. Dnes úspěšný muž, který však zápasí se svou minulostí, poprvé vypráví pravdivě svůj životní příběh režisérovi filmu - spolužákovi ze střední školy. Amina ve filmu sledujeme od jeho dětství v Kábulu přes dospívání v Moskvě až do Dánska, kam se ho jeho rodině podařilo dostat protože zaplatila pašerákům. Ti mu na letišti řekli: „Pamatuj si: Tvá rodina je mrtvá, jsi sám, všichni zemřeli. Od teď jsi na to sám“. Věta, kterou si byl nucen zapamatovat a která mu pomohla zůstat ve svobodném světě, skrývá příběh skutečný. Není sirotek. Jeho rodina není mrtvá. Amin se ve filmu otevírá a sdílí vzpomínky na matku, sestry, bratry, cestu plnou strachu, bolesti a příliš rychlého dospívání. Jak Amin ve filmu říká, ten kdo něco takového nezažil si opravdu nedokáže představit, co to s člověkem vnitřně udělá. Strach, že přiznáním svých žijících blízkých nabytou svobodu ztratí, mu nedovoloval se dlouhá léta otevřít a to ani svému partnerovi. Až dnes. Amin poprvé odhaluje příběh jeho útěku za svobodou, pravdu o sobě a své rodině i cestu za přijetím vlastní sexuální orientace.
„Co pro tebe znamená domov?“
„Domov? Někde, kde je bezpečno.“
Režišér Rasmunssen přichází ze světa dánského radiodokumentu. Ztvárnit Aminův příběh se snažil již před lety, ale Amin nebyl připraven svůj příběh sdílet. Další příležitost se otevřela až díky ANIDOX:LAB 2013. V rámci tohoto projektu, který umožňuje vývoj animovaných dokumentů, přivedl Rasmunssen námět opět k životu. Svěřit svůj příběh skrze anidok, který poskytuje hlavnímu protagonistovi potřebnou anonymitu bylo pro Amina ideální. Rovněž to, že jsou režisér a hlavní protagonista přáteli, umožnilo Aminovi otevřít se. V dialogu je empatie, důvěra i humor.
V rozhovoru pro Film Independent režisér rozebírá přístup k ústřednímu filmovému rozhovoru, který vychází z jeho zmiňované zkušenosti s radio dokumentem. Byl veden takovým způsobem, aby Amin velmi květnatě popisoval veškerá prostředí, emoce a situace. Rasmunssen se nesnaží získat pouze převyprávěný děj jednotlivých vzpomínek, ale tím, že po Aminovi chce, aby si vybavil prožité události do nejmenších detailů, jej do vzpomínek přímo vrací a postrkuje jej k jejich opětovnému prožití. Tyto barvité popisy se také staly velkým zdrojem pro výtvarnou složku filmu, která kombinuje tři odlišné přístupy.
Prvním z nich jsou archivní záběry, které jsou velmi pečlivě vybrané. Dávají nám nahlédnout do Kábulu v 80. letech, vidíme Moskvu po pádu komunismu, centrum pro uprchlíky v Estonsku. Tyto záběry nás skvěle propojují s realitou. Ilustrují Aminovi vzpomínky a jasně nás usazují v čase a místě. Dávají důraz na to, že se jedná o události, které se opravdu staly v našem světě, v naší realitě, a jsou příčinou Aminovi cesty pryč z Afghánistánu. Archivní záběry se v určitých místech přirozeně slévají s kreslenou animací. Záběry televizních novin na malé obrazovce kreslené televize se proměňují v archivní reportáž přes celý filmový formát a naopak. I poslední záběr filmu chytře přepne mezi animací a reálným záběrem. Postavy Amina a jeho snoubence odejdou ze záběru a ten se změní z kreslené krajiny do reálné. Tato němá tečka diváky opět pošťuchuje k vnímání filmu jako reálného příběhu. Můžeme ji číst i jako tečku za skrýváním tajemství. Amin se otevřel, iluze mizí, příběh je reálný a obnažený na dřeň. Amin konečně nachází bezpečné místo - domov.
Druhý výtvarný přístup, který film užívá, je abstraktnější kreslená animace. Ta pracuje s výraznou uhlovou linkou, kontrastem světla a tmy a nejvíce rozehrává naši fantazii a vytváří prostor pro představivost. Třetím přístupem, který nás na film láká i z plakátů, je kreslená animace. Ač se to může na první pohled zdát, nejedná se o rotoskopii. Animátoři v čele s art directorem Jessem Nichollsem měli sice k dispozici reálné záběry, které při natáčení rozhovorů vznikaly, ale ty sloužily pouze jako reference, především k poznání mimiky a gest, nikoliv jako podklad pro rotoskopii.
Jak jsem již zmínila, animace je v tomto filmu i nástrojem ochrany identity a to nejen hlavního protagonisty. Umožňuje zůstat v anonymitě, ale i přes to se otevřít. Hlas Amina je autentický, a v některých momentech do filmu pronikají i okolnosti nahrávání. Z nahrávky slyšíme, jak se Amin se svým partnerem pohybují při hovoru po prostorách bytu. Tento moment pro mě vytvořil za plošnou kreslenou animací jakýsi plastický prostor a viditelně pootevřel dveře do reality. Dokumentární povaha filmu v těchto místech doslova prosakuje na povrch.
Divák během celého filmu snadno s Aminem sdílí jeho předsudky vůči vlastní rodině. Jedná se především o momenty, které se dotýkají Aminovi sexuální orientace. Když vystoupí na povrch pravé postoje jeho blízkých, o to intenzivněji s ním divák prožívá i pocity úlevy. Flee s divákem obecně pracuje naprosto skvěle. Několikrát jsem se nachytala u toho, jak lehce jsem se dostala na hranu toho, kdy snadno přijímám osud hlavní postavy s očekáváním ještě něčeho horšího, než se ve skutečnosti děje na plátně. Bez mrknutí oka jsem přijímala násilí, smrt či zločin který ještě třeba ani nenastal nebo se ani stát neměl. Film si pohrává s tolerancí diváka a překvapilo mě, jak snadno skrze něj přijímám hrůzostrašnou lidskou zkušenost a jak o moc více mě zasáhne, když si uvědomím, že se ten příběh opravdu stal. Výletní loď ze které skrze fotoaparáty pozorují lidé loď plnou uprchlíků, kteří zápasí o přežití, je jasně nastaveným zrcadlem. Nemusí to nutně znamenat, že nechceme pomoci, třeba ani nemůžeme. Sama se animovaným dokumentem zabývám a tento film je pro mě skvostnou ukázkou toho, jak silnou moc tento žánr má. Animovaný dokument nepředstírá že je realitou, je pro vás od začátku interpretací a v tom může být upřímnější a silnější.
Důležitou složkou filmu je i populární hudba. To, že ústřední postava filmu jako dítě v roce 1984 poslouchá v Kábulu A-ha, z něj dělá někoho ne tak vzdáleného a cizího. Západní divák obdobného věku se k Aminovi skrze pop přibližuje a sdílí s ním stejný svět.
Bohužel mě ani nepřekvapilo, že jsme v pátek v devět hodin večer v centru Prahy seděli v kinosále s pár přáteli sami. Nenechte si tento film v kinech utéct. Flee opět ukazuje, jak silným žánrem animovaný dokument je, a že má stále co nabídnout tvůrcům i divákům. Je skvělé, že se režisérovi s celou řadou koproducentů podařilo snímek realizovat. Jejich výčet je v titulkách opravdu velký. Jedná se o další film, který zachází s tématy jako jsou migrace a uprchlictví. I přes dobu, kterou celovečerní film ke svému vzniku potřebuje, je snímek stále aktuální. Zprávy z blízkého východu dávají obrazům z minulosti znovu a znovu reálný rámec a lidský rozměr. Film nyní zaslouženě sklízí velký úspěch a je to úspěch nejen dánské kinematografie, ale i žánru animovaného dokumentu.