Pavel Jirásek: Loutka mezi divadlem, filmem a televizí
České loutkářství a filmová tvorba jsou témata, kterými se dlouhodobě zabývá Pavel Jirásek - autor knihy Loutka mezi divadlem, filmem a televizí: Výtvarný jazyk filmů a televizních pořadů s divadelní loutkou 1950–2020. V rozhovoru prozradil, co v obsáhlé publikaci hledat, jaký je původ bohatého obrazového archivu a jak se z náhody stalo životní dobrodružství po boku loutek.
foto: Eda Babák, zdroj: laboratory.cz
Michaela Režová: Kde a kdy začala vaše fascinace loutkou?
Pavel Jirásek: Nevím, zda je to fascinace, nicméně historické české loutky sbíráme společně s manželkou Marií Jiráskovou, připravujeme s nimi výstavy a píšeme o nich knihy. Začalo to tedy sbírkou, a jak poznamenal italský estetik Umberto Eco, u většiny velkých sbírek stojí na počátku náhoda. My jsme jako studenti zdědili Münzbergovo loutkové divadlo z konce dvacátých let 20. století, se kterým prarodiče pravidelně hrávali, ostatně jako i jiní intelektuálové té doby. Oni konkrétně na Podkarpatské Rusi. Protože některé loutky byly užíváním poškozeny, zveřejnili jsme v polovině osmdesátých let v novinách inzeráty s tím, že kolekci loutek doplníme a poškozené kusy restaurujeme…. Jenže jsme rázem zjistili, že i manufakturní loutky měly různé velikosti, modeléry či umělce, kteří je navrhovali. A tak jsme hledali a nakupovali dál. Tehdy začalo skutečné dobrodružství sbírky, která se vedle rozsáhlé produkce rodinného loutkového divadla během devadesátých let rozrostla také o skvosty kočovného loutkářství 19. století a zejména pozapomenuté spolkové a modernistické loutkářství první poloviny 20. století. Samozřejmě jsme v té době nemohli tušit, že české a slovenské loutkářství se jednou ocitne na seznamu UNESCO.
MR: Jak se tato fascinace vyvíjela? Vaše nejnovější publikace je již několikátou výbornou knihou v řadě, která se loutkou zabývá.
PJ: Od roku 1996 jsme začali pravidelně loutky vystavovat, a to jak v autorských projektech, tak i zápůjčkách pro nejrůznější instituce. Těch výstav je už kolem čtyřiceti a loutky z naší sbírky tak cestovaly Evropou, ale byly i v USA či Číně. Hrály v televizi i filmech. Dlužno poznamenat, že tehdy ještě fenomén české loutky nebyl vědecky zpracován a nebylo možno čerpat informace z ucelených odborných publikací. A protože třeba já jsem často nenacházel odpovědi u loutkářů a teoretiků loutkářství na problémy, které mně zajímaly, začal jsem o loutkách psát. Každá z knih, na které máme podíl, řeší určité, velmi zacílené téma. Například publikace Česká loutka nahlíží českou loutku nikoliv jen z úhlu teatrologie, ale zároveň jako výtvarný artefakt sui generis, determinovaný nejen divadelním vývojem, ale zároveň vývojem výtvarného umění obecně. Kniha Loutka a moderna sleduje sepětí vývoje české loutky s avantgardními a modernistickými uměleckými snahami před válkou a Umění loutky ukazuje, že české loutkové divadlo v určitém historickém období můžeme chápat jako mimořádný a osobitý druh divadla typů. Protože vnímáme loutku také jako artefakt, tedy jako něco, co nese ve své stylizaci silné výtvarné sdělení, snažíme se společně se spřátelenými grafickými designéry, aby knihy, které děláme, byly osobité. Měli jsme štěstí, nakonec získaly několik prestižních cen….
foto: Eda Babák, zdroj: laboratory.cz
MR: Nemýlím-li se téma loutky mezi divadlem, filmem a televizí jste zkoumal přes deset let. S čím jste se musel při vašem výzkumu potýkat?
PJ: Práci samotnou jsem psal 5 let, vždy jedno desetiletí ročně. Následovalo zastavení během covidové krize, pak kompletace obrazů, shánění peněz a produkce knihy. Taková kniha je docela nákladná, a i když mi pomohla řada lidí i institucí, přeci jen člověk musí být trpělivý. Vzhledem k tomu, že mě živí zcela jiná profese, což je dokumentární film zejména o umění, jsem knihu vlastně tvořil v čase, který zbýval. Samozřejmě, že ta práce zahrnuje setkávání se s pamětníky, ale tam to nikdy není jisté, někdy i oni sami jsou překvapeni, co se najde v archivech. Sezení ve filmových, fotografických a písemných archivech je nakonec nejvýživnější, zejména pokud šlo o Českou televizi, kde jsme po letech oživili z negativů skvělé fotografie. Protože jsem z „provincie“, mám pochopení i pro menší studia, na která se v centru zapomíná, proto je poměrně obsáhle zpracovaná tvorba, která vznikala v Brně a Ostravě, přičemž Ostrava má to specifikum, že zdejší televizní archiv byl masivně poničen v roce 1997 červencovou povodní v počtu desítek tisíc kusů snímků…. Nejzáludnější kapitolou pátrání jsou potom samotné loutky, které když nebyly třeba z filmů Jana Švankmajera, který je pečlivě střeží, pak například z televizních loutek se dodnes dochovalo minimum….
MR: Co vše vaše publikace na více než pěti stech stranách nabízí?
PJ: Kniha pojednává o vedené nebo voděné loutce v českém filmu a televizi. O prostředcích výtvarného divadelního a filmového jazyka v oblasti loutkové inscenace, seriálu, filmu s divadelními loutkami, zejména v Československé televizi, České televizi a Krátkém filmu mezi lety 1950–2020. Chronologicky po desetiletích sleduje, jak se scénografické pojetí i filmové tvarosloví inscenací a filmů s divadelními loutkami vyrovnávalo s dobovou zkušeností divadla a poetikou filmové loutkové animace. Za jakých okolností a s kterými autory vznikal a postupně se etabloval osobitý loutkářský výtvarný televizní a filmový jazyk. Analyzuje základní tendence, které posouvaly scénografické postupy k tvořivosti a fantazii – černé divadlo, ekranizaci, masky, herce vedle loutky a další, které ve své době značně rozšířily i sám pojem loutkového divadla.
Publikace se zároveň pokouší vyplnit jisté vakuum historiografické a teoreticko-estetické literatury v oblasti televizní, filmové a jiné mediální loutkářské tvorby. Přináší pestrý obraz estetických názorů a tvůrčích koncepcí mnoha významných autorů ve vztahu k proměnám jak uměleckých stylů, tak i společenských systémů a je tak výsostnou poctou českému filmovému a divadelnímu loutkářství a jeho tvůrcům z období více jak půl století.
MR: Osobně jsem nadšená z bohatého fotografického archivu. Bylo těžké se k materiálům dostat?
PJ: Kniha obsahuje stovky fotografií, se kterými pracujeme spíše jako s dokumentačními archivy. Byť je kniha přístupná každému, přeci jen je to vědecký výstup a vlastně i učebnice. To znamená, že jsou vedle sebe archivní obrazy z nejrůznějších zdrojů a nejrůznější kvality. Mnohé z nich jsou z veřejných institucionálních archivů (ČT, NFA), jiné ze soukromých sbírek či osobních archivů. Přímo umělcům, kteří mi velmi pomohli, patří veliký dík, bez jejich pomoci by nic takového nemohlo vzniknout… Určitým problémem se stala obrazová dokumentace pořadů, které byly vysílány živě v začátcích televizního vysílání. Mnohdy jsme nakonec využili v dobových novinách či časopisech otištěné vizuální materiály, které jsou unikátní, protože originální snímky jsou už dnes nedostupné.
foto: Eda Babák, zdroj: laboratory.c
MR: V čem je fenomén voděné loutky ve filmech či seriálech jedinečný?
PJ: Jednoduše řečeno – české televizní a filmové prostředí bylo mimořádně bohaté na tyto typy projektů. Souviselo to s tím, že první generace poválečných tvůrců byla silně ovlivněna loutkovým divadlem, které v předválečných časech bylo výjimečně rozšířeno. V tehdy začínající ČST bylo tedy jasné, že se budou nejprve vysílat upravené divadelní inscenace, ale rychle začaly vznikat původní televizní projekty, které zahrnovaly vedenou loutku společně s moderátorem a také původní loutkové televizní inscenace a zejména velmi úspěšné seriály. To později podpořil i vznik formátu Večerníčku, kde vedené loutky také získaly své místo. Samozřejmě, že až do sedmdesátých let existovala ohromná polemika, zda vedená loutka do televize či filmu vůbec náleží. Hlasy proti jí vyčítaly především vedení na nitích a velkou expresi ve výtvarné stylizaci. Nicméně už v šedesátých letech se ustavil jakýsi kánon designu a technologie televizní loutky, který vytvořili autoři jako Jaroslav Král, Ivo Houf a Zdeněk Podhůrský.
MR: Je Česká televize nakloněna zkoumání této části její historie? Plánuje třeba i uvádět či přímo restaurovat staré seriály?
PJ: ČT mi umožnila trávit čas v projekčních místnostech a také rešeršovat archivy. Některý z loutkových seriálů ČT čas od času uvede, záleží zřejmě na tom, v jakém modu jsou tam autorská práva. Nyní je zaneprázdněna starostmi o udržitelnost financování navýšením koncesionářských poplatků. Je přirozené, že v této atmosféře není vůle zabývat se těmito věcmi….
MR: Jaká konkrétní filmová díla využívající voděnou loutku patří mezi Vaše oblíbená či stojí za pozornost? Ať už ve smyslu obsahové a výtvarné kvality, tak třeba i co se týká bizarnosti.
PJ: Vývoj vedené loutky v našem prostředí zahrnuje dvě zcela samostatné a svým způsobem i protikladné tendence. Ta první je definována návazností na tradici, dokonce ještě klasického tradičního loutkového divadla 19. století. Právě sem patří filmové snímky Emila Radoka nebo Jana Švankmajera. A koneckonců i některé soudobé snímky, jako třeba Barokní opera bratří Formanů nebo Malý pán Radka Berana. Ale také v televizi vznikla díla podobného ražení.
Tím druhým směrem jsou díla, kdy se design i poetika loutek snaží vystihnout podstatu televizního vysílání. Tam patří seriály Ferda Mravenec, několik verzí Broučků, Hup a Hop a další. Je to směr, který započal na konci padesátých let tvorbou Jaroslava Krále, pokračoval přes návrhy Zdeňka Podhůrského až k tvorbě Ivo Houfa. Tato trojice výtvarníků postupně definovala specifickou českou televizní loutkovou školu s velmi příznačnou poetikou i technickými řešeními, založenými na rozvíjení impulsů bruselského stylu a respektování specifických požadavků televizního prostředí.
foto: Eda Babák, zdroj: laboratory.cz
MR: Jak vnímáte současné postavení loutky ve filmu a televizi?
PJ: Dříve v ČST působila mimořádně zručná a profesionální Loutkoherecká skupina ČST, specializovaní dramaturgové, režiséři i výtvarníci. Proto měla výroba těchto snímků vysokou úroveň. Dnes tohle ČT nemá a je tedy odkázána na tvůrce zvenčí. Také představa, že ČT :D bude realizovat dětské seriály s marionetami v Barrandovských studiích sekvenčně na 35 mm film, je nerealizovatelná. Proto budou její pořady s loutkami využívat spíše maňáskovou techniku a bazální scénu, aby byly levnější.
Ve filmu je to jiné, tam je to závislé na přímo na tvůrcích a jejich produkci, proto tam mohou vznikat nesrovnatelně pečlivější loutkářská díla.
MR: Voděná loutka ve filmu je často využívána třeba studujícími animace na UMPRUM. Čím si tento zájem nejmladší generace autorů a autorek vykládáte?
PJ: To, co může fascinovat současné studenty je zároveň tím, co přitahuje k české loutce zájemce z celého světa. V závěru knihy jsem se snažil hledat některé příznačné vlastnosti, které tyto filmy mají. Především je zde vysoký podíl manuální práce u filmů, které jsou kompletně ručně zpracované bez jakýchkoliv digitálních triků. Je zde široká podobnost problematiky rozdílů analogové fotografie, vytvářené klasickou technologií jedním autorem a fotografií digitální, vznikající prostřednictvím počítačového softwaru. Během komplexní ruční práce se v obou případech do vznikajícího artefaktu daleko silněji otiskne osobnost autora nežli při použití počítače.
A pak je tady jak v ruční, tak počítačové animaci nadání k vyjadřování hlubokých a komplexních myšlenek skrze loutku ve filmu, ojedinělým způsobem založeným na souběžném kontrapunktu dvou poloh: směšna či komična a hrůzna či tragična. A to také výrazně prostřednictvím výtvarného jazyka. Schopnost výtvarnými prostředky vytvářet osobité poetické a fantaskní světy, kde je divák prostřednictvím estetiky obrazu vystavován podivuhodnostem konstruovaným čistě silou představivosti.
Svérázná výtvarná lyričnost a křehkost, která byla přítomna už u zakladatelů filmů loutkové animace i loutkové televize, vychází z respektování specifik loutky, nikoliv z napodobování živého člověka.
MR: Co pro vás při výzkumu bylo největším překvapením?
PJ: Patřím ke generaci, kterou formovalo v šedesátých letech jako děti rodící se vysílání televize. Šlo o dobu, kdy nejenže třetina vysílání byla věnována mládeži, ale kdy zároveň mnoho těchto pořadů bylo loutkových. Řada z nich mi utkvěla v paměti, podobně jako mým vrstevníkům, a přitom na rozdíl od loutkového divadla s mohutnou teatrologickou reflexí nebylo možno o nich získat téměř žádné informace. K napsání této publikace mně vedla v podstatě touha přesvědčit se, zdali budou i s odstupem času tak přitažlivé, jak se mi zdály tehdy. Největším překvapením je, že i po těch letech skutečně fungují….
foto: Eda Babák, zdroj: laboratory.cz
MR: O grafický koncept a design knihy se postarali Petr Babák a Lukáš Kijonka (Laboratoř). Jak jste o vizuálu knihy uvažovali, jak vznikal a jak se vyvíjel?
PJ: Prvním a základním momentem bylo rozhodnutí vytvořit obrazovou monografii, protože kniha je o výtvarném jazyce, a kromě textu musí mluvit skrze obrazy. A na to navazuje otázka, jak pracovat se stovkami obrázků, když jejich technická i umělecká úroveň je různorodá. Začali jsme tedy mluvit o možnosti černobílé varianty a já zároveň stále upozorňoval na členění textu podle desetiletí. Pánové z Laboratoře to vyřešili skvěle - výseky, tak, jak to známe ze starých telefonních seznamů. Řada dalších fines, jako artworky inspirované zrněním staré analogové obrazovky, typografie, osobité řešení vazby, volba papíru i průhledný přebal, který je vlastně filmovým pásem, to bylo už v režii grafického studia.
MR: Vášeň pro loutky sdílíte i se svou ženou Marií Jiráskovou. Jak při výzkumu spolupracujete?
PJ: Moje žena je scénografkou, vystudovanou na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU, je nasnadě, že k tématu má velmi blízko. Každý z nás to vnímáme často jinak, ona jako umělec a praktik, já více jako teoretik, a tato vzájemná spolupráce výsledek obohacuje. Probíhá na mnoha úrovních, od teoretických diskuzí až po tak praktické věci, jako je focení. V případě naší sbírky je moje žena navíc naprosto skvělou restaurátorkou se znalostmi, o nichž se mnoha lidem ani nesní…
MR: Existuje další téma, které chcete ve spojení s loutkou prozkoumat? Jaké?
PJ: Jsem nesmírně vděčný lidem, kteří dosáhli zapsání „Loutkářství na Slovensku a v Česku“, chápaného jako divadelní loutkářství, do Reprezentativního seznamu nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO, ale jako historik nemohu souhlasit s jeho utilitární interpretací k tomuto účelu. Chápu české loutkářství odlišně. Jako komplexní mnohovrstvý fenomén zahrnující nejen loutkářství divadelní, ale stejně tak film loutkové animace, loutkovou televizi nebo loutkou ovlivňované výtvarné umění nebo literaturu. Proto by mě zajímal průnik loutky nebo přímo principů loutkovosti do českého výtvarného umění.
foto: Eda Babák, zdroj: laboratory.cz
Pavel Jirásek (*1963) je hudebník, literát, scénárista, režisér a pedagog. Vystudoval estetiku a hudební vědu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, dramatická umění na Divadelní fakultě JAMU. Je zakládajícím členem uměleckého sdružení Bratrstvo, které významně působilo hlavně v letech 1989–1994. V devadesátých letech spolupracoval s Českým rozhlasem a kulturními časopisy Opus Musicum, Živel, Host, Tamto. Od roku 1998 začal pravidelně spolupracovat s Českou televizí – nejprve jako moderátor pořadů o umění a kultuře, později především jako scenárista a režisér. V polovině osmdesátých let společně s manželkou Marií začal sbírat historické české loutky vytvořené do roku 1950. Jako kurátoři připravili více než 40 výstav loutek v Česku i v zahraničí. V roce 2020 dokončil doktorát na JAMU v Brně, a to disertační prací Loutka mezi divadlem, filmem a televizí: Výtvarný jazyk filmů a televizních pořadů s divadelní loutkou 1950–2020. Rozšířenou disertaci vydalo pod stejným názvem v roce 2023 nakladatelství KANT.
Festival Anifilm se koná v Liberci 7.–12. května.
Pavel Jirásek: Loutka mezi divadlem, filmem a televizí / pátek 10. 5. 2024 / 13:30 / Grandhotel Zlatý Lev
Programové sekce věnované voděné loutce můžete vidět každý den.