Vlněné Vlny
Jak přistoupit k rukodělné práci - pletení za účelem vzniku animace? Takovou otázku si položila v rámci své bakalářské práce Anna Wysocká z UMPRUM. Pustila se do experimentu u kterého pro ni byl nejdůležitější samotný proces vytváření pleteniny. Pletením vznikal filmový pás, složený z jednotlivých okének animace, ale postupně k němu autorka připojila i další pletené obrazy. Ve výsledném díle hraje roli jak upletený obraz - líc, tak se objevuje i samotný materiál vlny - rub, který dává nahlédnout do pozadí tvorby a divákovi místy odhaluje náročnou rukodělnost, která audiovizuálnímu dílu předcházela. Výtvarně film zachází s motivy skotské krajiny, jejíž realita je pletením výrazně stylizována.
Anně se naskytla v rámci bakalářské práce skvělá příležitost. Mohla svobodně experimentovat s technikou, která je jí blízká a spojit ji s médiem animovaného filmu, který studuje. Ve svém textu několikrát zdůrazňuje, že nejdůležitější pro ni byl samotný proces. Dokázat si, že zvládne uplést ručně film, byť krátké stopáže. Zvolila nenarativní formát s pohledy na milované Skotsko a pustila se do náročného procesu. Během něj vznikly i vedlejší produkty v podobě poznámek a vzorníků, které autorka shrnula v tištěný zin, který se pro ni stal neméně důležitou součástí finální práce.
V současnosti můžeme silně vnímat návrat rukodělných prací. A to jak do umění tak do běžného života. Stále častěji se například u ilustrátorů setkáváme s médiem výšivky, pletením či tkaním. Anna se rozhodla pleteninu vnést do animovaného filmu a v rámci bakalářské práce, na kterou má na UMPRUM pouze jeden semestr si vytyčila splnitelný cíl. Uplést ručně filmový pás a odprezentovat experiment jak ve filmu tak výstavou. Je důležité zdůraznit, že se rozhodla nejít cestou strojového pletení či výšivky, se kterými se v animovaném filmu můžeme setkat, ale podstatná pro ni byla právě ona výsostně ruční práce. Její rozhodnutí dokázat si, že je možné uplést film ve mě evokuje okamžitě filmy Zdeňka Smetany, které dokazují možnost vytvořit film vyšívaný - Všehochlup nebo perníkový Voda čerstvosti, které stojí za to připomenout.
Tento text přináší zkrácenou a upravenou verzi teoretické práce, kterou Anna Wysocká v rámci absolventské práce napsala a ve které popisuje jak proces vzniku samotného díla se všemi jeho nástrahami, tak se dělí i o rešerši, kterou při práci na filmu provedla.
foto: Bára Žentelová (výstava DIPLOMKY UMPRUM 2020)
Vlny
Cílem mé práce byl především pokus a proces, který by nebyl úplně závislý na finálním výstupu. Proces, během něhož upletu animaci. Od začátku jsem neměla konkrétní představu o rozsahu díla. Zkušenosti jsem nabývala postupně a až po několika dnech práce jsem si uměla vyhodnotit, kolik času zhruba zabere vytvořit určitý počet framů. Jakmile jsem však v práci pokročila a vzor se stával složitějším, čas strávený nad jedním framem se zdvojnásoboval i ztrojnásoboval. Celý proces pletení animovaného filmu je natolik zdlouhavý, že mít ambici vytvořit rozsáhlejší dílo právě takovou technikou, bylo by zapotřebí několika let a několika rukou navíc. Proces navíc nedovoluje jakékoliv ohlížení se zpět ani neustálé předělávání jednotlivých framů. Samozřejmě pokud se vyskytne chyba v předchozí „řadě“ pleteniny, je možné chybu opravit. Ovšem kdybychom našli chybu po pár metrech upleteného filmového pásu, těžko bychom se do takové opravy pouštěli.
Tématem se mi stalo skotské prostředí. Má animace měla být protnuta nádechem této krásné části Britských ostrovů. Důvodů, proč jsem si Skotsko vybrala, bylo hned několik. Ten první byl a je pro mě tím nejdůležitějším: věděla jsem, že práci budu dělat s radostí – ta totiž doprovázela obě mé návštěvy Skotska. Od toho jsem si odůvodnila i důvody další. Pokud se chci věnovat pletení a dokonce používám skotskou přízi, mělo by to nějak souviset i s výtvarnou náladou. Pokud jsem věděla, že chci animaci začínat deštěm, jelikož je to pro začátek jednoduché ke kontrole funkčnosti animace (déšť řeším střídáním dvou barev) bylo Skotsko také ideálním pozadím: kde jinde za rok naprší tolik srážek! A o jaké zemi se tvrdí, že tam žije víc ovcí než lidí? Ovce, vlna, Skotsko.
Potřebovala jsem jednoduchý vzor, který budu moci několikrát opakovat. Rozhodla jsem se, že hlavním motivem bude déšť a krajina. Jak už jsem naznačila, nechtěla jsem do animace postprodukčně zasahovat víc, než je potřeba a tudíž jsem celý výjev potřebovala nějak ohraničit. Pro pletený pás jsem si zvolila rozměry, ve kterých je možné znázornit jednoduchou krajinu, ovšem složitější výjevy by se do takových proporcí nevešly a ani by to nebylo žádoucí. Obrazy krajiny, které dílo doplňují sice nejsou animované, ovšem při pohledu zblízka mají svoji jedinečnou strukturu.
foto: Bára Žentelová (výstava DIPLOMKY UMPRUM 2020)
Z rukodělnosti vytváření mého filmu vyplývá, že každý frame bude vždy trochu odlišný i kdyby se jednalo o dva stejné vzory. Ruční pletení se totiž nemůže srovnávat s pletením strojovým, kde by bylo nesrovnalostí znatelně méně. Když jsem během rešerší našla na internetu pod heslem „knitted animation“ pár příkladů obdobné pletené animace nemohla jsem si nevšimnout, že animace, která vyšla z pletacího stroje je pro divákovo oko určitě přijatelnější. Není tak rozechvělá a je v ní méně nesrovnalostí. U ručního pletení nelze však opomenout kouzlo samotné práce, která má z principu větší hodnotu. Doma sice vlastním jeden stroj, ale ze strojového pletení bych neměla zdaleka takovou radost jako z ručního. Další výhodou pletení v ruce je jeho snadné převážení. Já svůj filmový pás vozila v krosně v nepromokavém vaku na trase Praha–Sokolov, Sokolov–Praha–Chrudim, což bych s pletacím strojem absolvovat nechtěla. Od chvíle, kdy jsem se naučila měnit barvy při ručním pletení, mě fascinuje, že se dá uplést jakýkoliv obraz, který si člověk umí představit. Jako například i písmo, jehož vzory můžeme vidět v knize Rüdigera Schlömera PIXEL, PATCH UND PATTERN, Typeknitting. To, že jsem schopná uplést jakýkoliv vzor, který si nakreslím, bylo také jedním z důvodů pustit se do pletené animace. Když opomeneme rozměry, do kterých se u animace pouštíme, čímž myslím, pokud možno malý obdélník (v mém případě 25 ok x 20 řádků), můžeme rozehrát přeměny pletacích vzorů, napodobit jízdu kamery, zkrátka plést animaci. Jelikož to však byla má první zkušenost s pletením filmu - držela jsem se spíše vzadu. Můj záměr bylo zjistit, co se dá se základní pletací technikou „hladce a obrace“ v animaci vytvořit. Rozhodla jsem se využívat pouze tu a neměnila jsem průběžně ani počet ok ani počet řad. To by byla jedna z dalších možností, jak k dílu přistupovat. Přeci jen jsem si nastolila téma Skotsko a stále jsem se chtěla držet jednotné výtvarné nálady, jednoho pozadí, deště a pohybu mraků.
Zdroje a inspirace
Když jsem hledala při své práci inspiraci, prostudovala jsem jak knihy zabývající se přímo technikou pletení, tak jsem si připomněla důležité mezníky v historii animace, ovšem pro mou potřebu jsem musela jít ještě jinam. Díky heslu „knitted animation“ jsem našla na internetu pár ručně pletených gifů, napnutých na hřebících, kde bylo možné vidět například vlka v běhu či otáčející se hlavu. Rozdíl v porovnání s mojí animací je, že já jsem pletla jednotlivé framy (obrazy) nad sebe a tím jsem tvořila filmový pás. V uvedeném příkladu byl upleten každý frame zvlášť a nasnímán jako samostatný obrázek. Výsledné pletené dílo tedy nemělo podobu dlouhé „šály“, ale spíše patchworku, jelikož po nasnímání byly jednotlivé obrázky sešity (nebo spleteny) k sobě a vytvořily jednotný obraz.
Další důležitý příklad jsem našla na vimeu Sama Meeche. Ten pracuje s již zmiňovanou strojově upletenou animaci. Pletací stroj byl naprogramován tak, aby pletl daný vzor a pak jen stačilo přejíždět z řady na řadu a animace se vytvářela sama. V tomto případě zabere většinu času naprogramování vzorů. Takto vzniklé animace můžeme vidět také ve videích: Knitted horse firework, CECI N´EST PAS UN SPECTACLE nebo THIS IS JUST TO LOOK PRETTY. U prvně zmiňovaného je v první půlce vidět zaloopovaný gif běžícího koně, na který navazuje animace ohňostroje a následně se opět přemění do běžícího koně. Sam Meech zde experimentuje s pletením fází běžícího koně Eadwearda Muybridge. U druhého příkladu se mnohem více pracuje se střihem a loopováním. Jedná se o surrealistické obrazy, vzniklé právě zmiňovanými střihy a měnícími se vzory.
Obdobně, ovšem v jiném médiu, funguje animace Phila Olsena: Galloping horse. Znázorňuje rovněž běžícího koně, ale společným prvkem s pletenou animací jsou zde pouze pixely, ze kterých se obraz skládá. Když totiž navrhujeme jakýkoliv vzor pro pleteninu, je zapotřebí, pokud chce pletař plést podle předkresleného vzoru a ne z paměti, zanášet body do mřížkované sítě. Obrázek pak vypadá jako rozpixelovaný. Proto jsou „pixelové“ animace ve své podstatě blíže pletené animaci než jakákoliv jiná textilní forma animace.
Při hledání „textilních“ animací se nám v internetových vyhledávačích většinou zobrazí stop motion pod kamerou s kusy látky nebo imitace pletené animace (počítačová animace udělaná tak, aby vypadala jako pletená, popř. vyšívaná), nebo kombinace obojího (úvodní titulky pro pořad České televize Folklorika). Příkladem hezkého textilního videa je práce Lou Trigga - The invisible woman. Ovšem zde jde pouze o střídání obrazů, které jsou vyšívané, nebo na nich pouze leží bavlnka – nejedná se tedy o vytváření jednotlivých vyšívaných fází.
foto: Bára Žentelová (výstava DIPLOMKY UMPRUM 2020)
Proces vzniku
K pletené animaci je potřeba velká dávka trpělivosti. A to především v ohledu nemožnosti rychlé kontroly práce. Animátor si musí počkat i několik dní než může zkontrolovat průběh animace. Vidí sice stále, co mu vzniká pod rukama, ale nasnímat dostatečný počet framů, aby se výsledek projevil, může až po odsezených hodinách práce.
Moje představa byla udělat pletený filmový pás, doplněný pletenými výjevy. Zpočátku jsem se chtěla rovnou pustit do pletení. Nejdřív bylo však nutné vymyslet šířku a délku jednoho framu. Ohraničila jsem si tedy vše v mřížce, kterou jsem si narýsovala a nakopírovala a která nesmí být čtvercová, rozuměj ne čtverečková jako např. při piškvorkách, ale obdélníčková, na což jsem přišla předchozí praxí (pokud by totiž byla čtverečková, jakýkoliv nakreslený vzor v takové mřížce by pak upletený neměl totožné rozměry, ale byl by splácnutý, širší, než jaký bychom chtěli). Vyšel mi z toho obdélník o rozměrech 25 ok na 20 řádků a upletla jsem ho. Když jsem viděla, že takové rozměry mi vyhovují, rozhodla jsem se pokračovat, zatím v jedné barvě, bez vzorů. Pletení polí zelené trávy byl úvod, před budoucím deštěm. Pár framů bylo tedy čistě zelených a následovalo slabé kapání, které postupně houstlo v déšť. Proces nebyl tedy jen o samotném pletení, ale i o přesném zakreslování a překreslování pletacího vzoru do tabulky. Pršení na trávu jsem se rozhodla utnout a malinkým švenkem se přesunout nahoru na kopcovitou krajinu. V ten moment už se nejednalo o pouhé střídání dvou barev, ale přibyly další čtyři. U každého framu bylo tedy zapotřebí pracovat se šesti barvami. Většinu času zůstávalo pět barev ve stejné pozici a měnila se pouze modrá barva deště. Ten ovšem padá přes všechno ostatní, takže to nijak práci neulehčovalo. Po několika takových framech nastala chvíle na umírnění deště, do obrazu připlují ze stran mraky, zahalí oblohu, a nakonec vše zakryje mlha.
Nyní je třeba dodat, že všechny vzory, které se zanáší do tabulky, je ideální před upletením nafotit a otestovat na nich funkčnost animace. Tím prověříme, zda je vše funkční a nemusíme se bát začít podle vzoru plést. To jsem se naučila samozřejmě až procesem, kdy jsem se poučila v momentě, kdy jsem musela zhruba 6 framů vypárat. A párání je na tom všem vskutku ta nejhorší práce.
foto: Bára Žentelová (výstava DIPLOMKY UMPRUM 2020)
Po dokončení zhruba devítimetrového pásu jsem začala přemýšlet nad drobnější animací, která by fungovala jako gif a dala by se ve výsledném videu loopovat - tak vznikl moment letícího racka. Zbylé obrazy jsem kreslila podle mých fotografií pořízených ve Skotsku.
Ze všech povinností, které doprovázejí pletení, jako je zhotovení mřížky, nakreslení vzoru, neustále odpočítávání ok během pletení, nesmím zapomenout ještě na jednu, respektive na dvě, které v onom procesu hrají také podstatnou roli. A to je špendlíkování a žehlení. Veškeré obrazy a především celý „filmový pás“ bylo potřeba přichytit špendlíky na žehlící prkno tak, aby byly rovné, pokud možno pravoúhlé a framy stejně veliké (ano, při žehlení se dá pletenina natahovat a je možné tím trochu korigovat velikost) a přežehlit je. Jinak by nedržely požadovaný tvar a kroutily by se.
Nástrojem výroby mého animovaného filmu byly především pletací jehlice, se kterými jsem nad filmem strávila většinu času. Jedná se tedy především o ruční práci. Ta mi je v oboru animace také nejbližší. Představuje pro mne uspokojivou výtvarnou formu a příjemnou práci, na jejímž konci je kýžený výsledek, kterým je onen žádaný pohyb – animace. Jako tvůrce si u takové práce navíc uvědomím, že to i přes veškeré obtíže s tím spojené a čas neúměrný stopáži výsledku, opravdu jde. Zjištění, že jsem již schopna uplést animaci (při čemž nezáleží na její délce) je příjemný pocit zadostiučinění.
Nechtěla jsem si dělat podrobný scénář, který pak pravděpodobně nestihnu, tudíž jsem pracovala podle možností, které zrovna byly, a animaci jsem tomu přizpůsobovala. Což se nakonec jevilo jako ideální postup. Je možné, že v budoucnu budu pokračovat dalšími takovými projekty a ty už budou mít jiný cíl, než primární průzkum procesu vznikání pleteného animovaného filmu. Doufám, že pro teď se ve filmu projeví ona kýžená skotská nálada, kterou jsem se po celou dobu snažila do mojí práce vnést.
Vlny, Anna Wysocká - bakalářská práce (UMPRUM, Praha, 2020)
Vedoucí bakalářské práce: MgA. Jakub Zich
Konzultant bakalářské práce: Mgr. Jaroslav Tvrdoň
