Za hranice animace
Voděná loutka ve filmu i v Liberci
Jedním z hlavních témat Mezinárodního festivalu animovaných filmů Anifilm 2024 je voděná loutka v animaci. K té příležitosti připravil kurátorský tým ve složení David Kubec, Malvína Balvínová, Pavel Horáček a Pavel Jirásek výstavu Za hranice animace, která vůbec poprvé mapuje českou voděnou loutku ve filmu a televizi. Severočeské muzeum v Liberci nabízí na tento fenomén nahlédnout skrze krátký a celovečerním film i televizní seriály a pořady. Výstava do vzájemného dialogu staví jak dobře známé loutkové charaktery, tak i raritní kusy z méně známých filmových děl. Text reflektující výstavu a její koncepci je doplněn o rozhovor s dvojicí kurátorů a zároveň festivalových dramaturgů - Malvínou Balvínovou a Pavlem Horáčkem.
foto: Pavel Horáček
Jedním z klíčových východisek pro československou a českou animovanou tvorbu je zajisté tradice loutkářství na našem území. Vzpomeňme na Jiřího Trnku a jeho počátky u Josefa Skupy, ale i fascinaci loutkou Jana Švankmajera a jeho spolupráci s Emilem Radokem na snímku Johanes doktor Faust (1958). U té nejmladší generace jasně čteme nadšení pro voděnou loutku u tvůrců jako jsou Martin Máj nebo Vojta Kočí či skupiny kolem Televize Estráda, která se začala formovat kolem studentů animace v roce 2018. Zařadit filmy obsahující voděnou loutku do jedné přesné škatulky bývá často složité. Nejedná se o film animovaný, ale ani o film hraný. Divadelnost se do takových snímků často přímo propisuje, ale zároveň autorům a autorkám umožňuje hru s filmovým vyprávěním, střihem i detailním záběrováním a filmovými triky. S ohledem na dlouhé roky trvající prostupování loutkových figur do audiovizuálních děl, můžeme o voděné loutce ve filmu hovořit s určitostí jako o živém fenoménu.
Kurátorský tým ve výstavě obsáhl vše od klasické marionety voděné shora, spodové loutky jako jsou maňásci či javajky, neiluzivní loutky i loutky větších rozměrů, které herci ovládají zezadu či zevnitř. Architektura od dvojice Richard Loskot a Rozálie Jirásková nabízí skrze Velký sál muzea chronologický postup výstavou. Tu otevírají marionety Spejbl a Hurvínek výtvarníka Gustava Noska ze 40. let na které navazují loutky z filmů Rakvičkárna (1996) a Lekce Faust (1994) Jana Švankmajera. Další úsek patří televizní tvorbě. Výtvarník Stanislav Holý stojí za všeobecně známými postavami ze Studia Kamarád, které na výstavě nemohou chybět. Jů a Hele budou jistě patřit k té nejfotografovanější dvojici ve výstavě. Pořadem provázejí i skrze jeho obměny již od roku 1981. Na rozdíl od loutkového televizního Ferdy Mravence (1960) budou pak loutky z pořadů jako Slon se zlatou trubkou (1964), Hračky naší Kačky (1971), Neználkovy příhody (1973), Pařízek a Parůžek (1975) a Kačenčino odpoledne (1976) z archivu České televize patřit k těm méně známým.
foto: Michaela Režová
Značnou část výstavy zabírají loutky a scény z celovečerních filmů Radka Berana Malý pán (2015) a Velký pán, který bude mít na festivalu Anifilm v květnu premiéru. Nespočet loutek hlavních i vedlejších postav filmu výtvarníka Františka Antonína Skály je doplněn nejrůznějšími vozidly, interiéry a exteriéry i výtvarnými návrhy. Z Malého pána návštěvníky potěší třeba laboratoř, bibliotéka, dutý kopec i Prázdná hlava a na očekávaný film Velký pán naladí například knihovna, stododílna či lesní kiosek. Oba filmy voděnou loutku otevřeně přiznávají, Kuky se vrací (2010) režiséra Jana Svěráka naopak nitě loutek postprodukčně odstranil. I z tohoto filmu najdeme na výstavě loutky a objekty i výtvarné návrhy Jakuba Dvorského.
Poslední část hlavního sálu je věnována loutkám z filmů Punch a Judy (2013) a Pan jezevec (2016) Martina Máje a film Jsme přece lidi (2016) Jana Míky je zastoupen bizarními liškou a zajícem. Návštěvníky jistě zaujme i automobil z povídky Mrtvej chlap, jedné ze Smrtelných historek (2016) Jana Bubeníčka. Závěrem nechybí ani loutky z celovečerního filmu Chcípáci (2006), který je poklonou brakovým a pokleslým příběhům a stojí za ním nezávislé alternativní loutkové divadlo Buchty a loutky s režisérem Radkem Beranem. Výstavní prostor je doplněna ještě o projekci ukázek a trailerů z vystavených filmů.
foto: Anifilm
Po průchodu velkým sálem se v kapli otevře opulentní instalace uskupení Televize Estráda, která byla jako internetová televize založena v roce 2018. Spojili se v ní dosavadní filmové a divadelní světy Filipa Blažka, Alberta Hrubého a Vojtěcha Kisse, spolu s tvorbou Mikuláše Suchého, Matouše Valcháře, Ondřeje Slavíka a Dávida Lipkoviče. Uskupení s obměnami v týmu působí dodnes a nabízí výstupy zahrnující krátké filmy, divadelní představení, malby, komiksy i hudební vystoupení. S Televizí Estráda se můžeme pravidelně setkávat na přehlídce filmové animace a současného umění PAF v Olomouci nebo na táborské Transformě. Se svými představeními se Estráda pravidelně objevuje v Klubu Letka, hrála se také v Rock Café, Alfredu ve dvoře i Švandově divadle. Uskupení v čele s Matoušem Valchářem a Mikulášem Suchým připravilo pro libereckou výstavu instalaci, kde je možné nahlížet skrze nejrůznější exteriéry a interiéry hluboko do útrob ústředí Televize Estráda. Zákulisí si můžeme užít díky pohledům do chodeb, zkušeben, kanceláří a šaten. Jsme i svědky natáčení speciálních efektů do celovečerního filmu Rally, který bude mít v květnu na festivalu svou premiéru.
Jak uvedl při zahájení Mikuláš Suchý, k vidění je většina jejich fundusu a na 180 figur, loutek a postav, kterými disponují. Nechybí charaktery které používají kontinuálně jako jsou Anděl, Bob, Jiří Brambor, Zdeněk Zdráhal i paní Květa se svým výčepem. Samotné postavy se v instalaci objevují i díky kresleným kopiím několikanásobně a prostupují tak celým děním a časem. Dlouholeté příznivce tvorby Televize Estráda potěší třeba pohled do Honzíkova pokoje, kde se od dob gameplayů vůbec nic nezměnilo. Speciálně pro tuto instalaci pak vznikl i mrakodrap a průlet meteoritu budovou Gracio, letadla kroužící nad ulicemi i vzdálená krajina. Návštěvníci a návštěvnice mohou v instalaci strávit mnoho času objevováním tajemných zákoutí a hledáním skrytých fórků a legrácek jako je mučírna s prádelnou, pivovar Hospodin, šumperák s čínskou a japonskou restaurací, ornamentální dveřní i okenní zárubně a rámy, močící Anděl, zábava vyšší společnosti, plavající postavy i dítě skřípnuté ve dveřích. Užijou si to velcí i malí fanoušci i ti tvorbou Televize Estráda zcela nepolíbení. V rámci celé výstavy je to perfektní tečka, třešinka na dortu a pastva pro oči.
foto: Michaela Režová
Výstavu, která v Severočeském muzeu v Liberci potrvá až do začátku června, doporučuji nejen těm, kteří zavítají na festival, ale všem, kteří mají zájem o film, animaci i loutkářské řemeslo. Nejen na to, co fascinuje na tomto fenoménu organizátory festivalu a jaké projekce výstavu v květnu v Liberci doplní, jsem se pro doplnění tohoto textu ptala Malvíny Balvínové a Pavla Horáčka, kurátorského týmu výstavy a dvojice dramaturgů festivalu Anifilm.
Proč téma voděné loutky ve filmu? Co Vás osobně na něm fascinuje?
Malvína Balvínová: Na téma voděné loutky ve filmu jsme mysleli už před několika lety, ale čekali jsme dobu, kdyby se nám propojilo s něčím aktuálním. A to se stalo letos, kdy jde do kin celovečerní film Velký pán a premiéru bude mít právě u nás na festivalu. V podstatě sledujeme, že voděná loutka ve filmu má u nás tradici a zároveň dobře funguje i v aktuální tvorbě. Jenže tvůrci těchto filmů narážejí často na to, že jejich filmy nezapadají do žádné škatulky, nesplňují kategorii animovaný film, ale ani hrané tak úplně nejsou. Takže se jim stává, že je nakonec festivaly moc nepromítají, a to nám přijde škoda. Zvlášť, když má tento druh filmů tak skvělé výsledky, jako jsou celovečerní filmy Malý a Velký pán, a často také pozoruhodné výtvarné zpracování. Na filmech, z nichž vystavujeme loutky a dekorace, se podíleli výtvarníci jako František Antonín Skála, Jakub Dvorský nebo Bára Čechová. Ty loutky jsou neuvěřitelně propracované, do nejjemnějších detailů. Což by v divadle nemělo význam, ale ve filmu to publikum ocenit může.
Pavel Horáček: Také se v rámci našich festivalových témat snažíme pokaždé přinášet nějaké nové pohledy. A přijde mi, že právě v případě voděné loutky ve filmu to může být pro mnohé tradiční návštěvníky Anifilmu hodně překvapivé. Věřím ale, že i právě prostřednictvím výstavy se nám podaří tenhle nepatřičně přehlížený fenomén vytáhnout více na světlo, dát do kontextu s celou českou animací, potenciálně s tradicí českého loutkářství… Sám jsem zvědavý, jak bude rezonovat u zahraničních návštěvníků, ale minimálně tuzemec by si mohl díky tomuto tématu uvědomit, jak zajímavý, pestrý a v českém prostředí oblíbený přístup k tvorbě, se pod pojmem voděná loutka ve filmu schovává. A fascinuje mě na tom mimo jiné to, že onen magický efekt oživení loutky funguje i v této “variantě”. A že si s voděnou loutkou ve filmu můžete dělat legraci, což je hodně oblíbené, ale stejně tak účinně sehrávat dramata. Pak je tu vděčný efekt zcizování - fascinující sám o sobě, který (hlavně v případě J. Švankmajera) z těchto filmů dělá neobvyklý, zvláštní a trochu proti srsti zážitek.
foto: Michaela Režová
Přijde vám, že se jedná o fenomén český nebo najdeme podobné tendence i jinde ve světě?
MB: U nás je tento fenomén silný, i když v hlubší historii je vázán jen na několik solitérních tvůrců. Ale v jiných zemích také pozorujeme práci s voděnou loutkou ve filmu. Na festivalu budeme například promítat pásmo německých voděných filmů z druhé poloviny minulého století, tendence tímto směrem jsou i ve Velké Británii nebo v USA… Výhoda voděné loutky je v tom, že práce s ní je mnohonásobně rychlejší než když loutku animujete, takže třeba pro využití v televizi je vlastně ideální, a toho si všimli tvůrci jak u nás, tak ve světě.
PH: To je rovina, která mi na onom fenoménu připadá hodně zajímavá - jde o jakousi „podpovrchovou“ tvorbu nejen u nás, ale i v zahraničí. Například neexistuje žádná oficiální terminologie, nějaký termín à la „voděná loutka“. Což je termín, který je minimálně v českém myšlení o animaci a filmu, poměrně zavedený. Ale i když samozřejmě takové filmy vznikají v zahraničí, tak nějaký zastřešující termín pro tento filmařský přístup neexistuje nebo se nám ho nepodařilo dohledat. A to přitom nejde o nějaké zanedbatelné příspěvky. Asi nejslavnějšími příklady jsou projekty Jima Hensona, který vedle Muppetů natočil například film Temný krystal (na který v programu Anifilmu také dojde), a který má takovou auru, že nedávno vznikla jeho seriálová - divácky dost úspěšná - podoba. Podobně rozsáhlá a divácky oblíbená je zejména mezi Brity tvorba Gerryho a Sylvie Andersonových. Jejich úžasné agentské, sci-fi seriály (např. Thundebirds) také uvedeme. A také o nich bude mít přednášku odborník Ben Page. Nicméně, jak v případě Hensona tak Andersonových se do popředí hodně klade technologická vychytanost. Hovoří se o animatronice, mechatronice, v případě Andersonových o jejich patentované “supermarionaci” (Supermarionation). Vlastně je u nich podstatné na techniku vodění upozorňovat co nejméně. A pak existují naprosto neopakovatelné solitérní projekty, jako byl snímek Loutky (2004) nebo Team America: Světovej policajt (2004). Jež jen potvrzují o jak specifickou záležitost jde.
Jak jste jako kurátorský tým k výstavě přistoupili? Jaká byla vaše koncepce?
PH: Tím, že šlo podle všeho o první podobný počin, bylo to pro nás z hlediska koncepce, poměrně jednoduché. Určujícím klíčem byla chronologie. Chtěli jsme logicky “jet” od prvopočátků do současnosti v krátké a celovečerní tvorbě. Televizi Estrádu, jakožto fenomén, který nás k tématu neodbytně delší dobu inspiroval, jsme opomenout samozřejmě nemohli. Ale kde jsme potřebovali výpomoc a naštěstí jsme ji našli v osobě Pavla Jiráska, byla televizní voděná loutka. To je samo o sobě tak ohromný fenomén, že by si zasloužil samostatnou výstavu a věřím, že k tomu někdy v Pavlově režii v budoucnu dojde.
foto: Michaela Režová
Co vše na výstavě můžeme vidět? Podařilo se Vám získat i raritní exponáty?
MB: Na výstavě uvidíte historické loutky Spejbla a Hurvínka ze 40. let, loutky z filmů Jana Švankmajera Rakvičkárna a Lekce Faust, loutky a rekvizity z televizní tvorby, včetně Ferdy mravence nebo muppetů ze Studia Kamarád a loutky z krátkometrážní a celovečerní tvorby posledních dvou dekád. Velmi vzácná je také loutka Všeználka ze seriálu Neználkovy příhody. Krom loutek se nám podařilo sehnat k některým filmům i skici. Některé z těchto exponátů se vystavují vůbec poprvé nebo po dlouhé době.
Vznikla nějaká instalace i přímo pro tuto výstavu?
MB: Přímo pro výstavu vznikly čtyři scény z filmu Velký pán - Lesní kiosek, Scéna s roboty a nákladním autem, interiér knihovny a Stodolodílna. Výtvarníkem filmu je František Antonín Skála a architektem, který připravil scény pro výstavu, Michal Kubíček. A pak především velká instalace Televize Estráda, která zobrazuje budovu televize a kus města, včetně mnohých interiérů, zákoutí a propracovaných detailů, a do které jsou vsazené loutky z filmů. Je to nabité scénami a příběhy a dá se nakukovat z různých stran. Estráda vlastně vyplnila celý prostor kaple, který navazuje na Velký sál, kde je zbytek výstavy. K němu má tvoří jakýsi punkový protipól.
PH: K tomu mohu jen dodat, že běžný návštěvník Severočeského muzea může být poměrně překvapen z pojetí architektury prostoru. Přímo pro výstavu totiž vznikla docela odvážná konstrukce evokující divadelní prostředí, která ohromný prostor hlavního muzejního sálu velice proměnila a zútulnila.
foto: Pavel Horáček
Výstava zahrnuje několik generací. Proč se domníváte, že tento fenomén v Česku přetrvává? A jsou v pohledu na voděnou loutku nějaké generační rozdíly?
MB: U nás je velmi silná tradice loutkového divadla, které má u nás kromě klasického přístupu dost často i alternativní či moderní podobu a nejmladší generace se s ním setkává poměrně často. Myslím, že kontinuitu zajišťuje ale i televizní vysílání pro děti, které s voděnou loutkou pracuje neustále. Takže jsme všichni na tento způsob práce s loutkami zvyklí a pojí se nám s pocitem dětství, kdy pořady s voděnou loutkou často vyplňovaly náš volný čas. Ať už to bylo Kačenčino odpoledne, Hračky naší Kačky nebo později Studio Kamarád. Zároveň je u nás silně do dějin kinematografie i výtvarného umění silně vepsaná tvorba Jana Švankmajera, který voděné loutky využil hlavně v počátcích své tvorby, ale pak se k nim vrátil v devadesátých letech v Lekci Faust.
PH: Vnímám také jako velmi silný vliv divadelního souboru Buchty a loutky. A troufám si tvrdit, že kromě toho, co zmiňuje Malvína, za zvýšeným zájmem filmařů o voděnou loutku od nultých let stojí právě jejich tvorba a její divácký dosah. Bylo by určitě zajímavé zeptat se přímo filmařů z různých generací, jak na ten fenomén nahlíží a co je ovlivnilo.
Samotná podkapitola katalogu i monumentální instalace ve výstavě je věnována Televizi Estráda. Jak toto uskupení a jejich tvorbu, která prostupuje různými médii již přes pět let, vnímáte?
MB: Filmy Televize Estráda reflektujeme po celou dobu, co vznikají, a pozorujeme, jak se jejich tvorba rozšiřuje do dalších oblastí jako je komiks či divadlo. Z počátku jsem vnímala Televizi Estráda spíš jako interní, nadšeneckou aktivitu, ale jak postupně jejich tvorba přerostla do dalších uměleckých rovin, začala jsem je vnímat univerzálněji, i když pořád ještě je jejich tvorba čitelnější pro zasvěcené. Drží si svůj styl a kolikrát je to úplná exploze kreativity. Zároveň jsme jejich filmy na Anifilmu příliš nepromítali, právě proto, že nejsou animované, a pokud v nich animace je, tak minimálně. Hraná akce s loutkou jí vždycky převálcuje. Letos tomu ale bude jinak a dokonce budeme ve světové premiéře promítat jejich celovečerní debut Rally Televize Estráda.
PH: Jak už jsem naznačil, Televize Estráda a energie, která tento fenomén vyzařuje, nás do určité míry inspirovala k tomu věnovat se voděné loutce jako takové. Těžko bychom v historii naší animace hledali srovnání s něčím podobným. Estráda je neutuchající vášeň pro věc, bez ohledu na prostředky, čas nebo kritické přijetí. Jde zároveň o fenomén, který by neexistoval bez sociálních sítí a jsem upřímně zvědavý, kam se bude vyvíjet dál. Podle jepičích životů podobných online projektů by už Estráda dávnou neměla existovat. Ale tady zřejmě jde právě o kouzelné propojení digitálního s fyzickým a o dobře fungující partu.
foto: Michaela Režová
Nabídne výstava doprovodný program? Jaký?
MB: V suterénu Severočeského muzea je kinosál, kde se budou v rámci doprovodného programu promítat filmy Lekce Faust, Malý pán a Kuky se vrací. Zároveň se chystají dvě komentované prohlídky. Jedna s hlavním kurátorem Davidem Kubcem a jedna za účasti tvůrců během Anifilmu.
Váš spolukurátor Pavel Jirásek vydá pod nakladatelství Kant příští týden publikaci Loutka mezi divadlem, filmem a televizí: Výtvarný jazyk filmů a televizních pořadů s divadelní loutkou 1950 - 2020. Na co se můžeme těšit? A bude publikaci reflektovat i festival?
PH: Pavel Jirásek je v této oblasti rozhodně největším odborníkem a my jsme rádi, že se mohl - byť jen částečně - na výstavě podílet. Ovšem v rámci industry programu festivalu mu dáme patřičný prostor, aby téma voděné loutky ve filmu a televizi představil podrobněji. A například upozornil na souvislosti a díla, na něž ve výstavě nedošlo. Respektive, aby právě zmiňovanou knihu představil. Jinak publikace bude samozřejmě součástí festivalového obchodu.
Jaké pohledy na voděnou loutku ve filmu nabídne v květnu festival? Na jaké projekce a doprovodný program se můžeme těšit?
MB, PH: Kromě toho, co jsme již zmínili, tak to budou dvě pásma krátkých filmů. V nich kombinujeme česká zásadní díla s voděnou loutkou s kraťasy, které nás zaujaly v zahraničí. Gerryho a Sylvii Andersonovy, kromě zmiňované přednášky, připomeneme projekcí - ochutnávkou jejich třech zásadních seriálů: Stingray, Thunderbirds a Captain Scarlet and the Mysterons. Velkou raritou bude pásmo, které pro nás připravil DIAF (německý institut animovaného filmu), složené z krátkých filmů natočených s voděnou loutkou v drážďanském studiu DEFA. Celovečerních filmů, včetně půlnočního Team America, uvedeme v rámci tohoto tématu celkem 8. A promítne se to logicky i do dětského programu, kde je připravené pásmo Večerníčky na nitkách, do kterého jsme zahrnuli i Spejbla a Hurvínka, a také program TvMiniUni.
foto: Pavel Horáček
Jaká konkrétní díla stojí v rámci tohoto fenoménu za zmínku? A jaká jsou Vaše oblíbená?
MB: Všechny by stály za zmínku, ale pokud bych měla nějaké doporučit, tak by to byly dánské Loutky (Strings) a britsko-americký Temný krystal, ten spolurežíroval Jim Henson. Exkluzivně také budete moct na festivalu vidět Velkého pána, který se pak dostane do distribuce až v říjnu. A taky se po mnoha letech vrací na plátno Chcípáci, což je velmi specifický film.
PH: Souhlasím s MB a přidám, že z krátkých filmů mám slabost pro filmy Manoman nebo Švankmajerův Don Šajn. Kdo nezná tvorbu manželů Andersenových, možná bude šokovaný, jak jsou na svou dobu technicky i vizuálně promakané a vtipné! Z české tvorby bych chtěl ještě upozornit na první film tohoto druhu u nás Spejblovo filmové opojení, na který bohužel v rámci festivalu místo nezbylo (ale návštěvníci z něho mohou vidět alespoň ukázku na výstavě). A podobně pozoruhodné jsou dětské televizní seriály, kde byl pro mě asi největším objevem, bohužel téměř neuváděný, Ferda Mravenec z roku 1960.
Pokud jako divák a divačka navštěvujete divadlo, vnímáte i nějaké vlivy (animovaného) filmu opačným směrem? Tedy z plátna do divadla? Napadají Vás nějaké dobré příklady?
MB: Před asi osmi lety jsem viděla v loutkovém divadle v Plzni divadelní verzi animovaného filmu Na půdě aneb Kdo má dneska narozeniny? Obojí režíroval Jiří Barta a když jsem se ho později na to ptala, dozvěděla jsem se, že s tím celkem bojoval. Že to, co funguje ve filmu, na divadle nefunguje - a obráceně. V divadle nemůžete stříhat, nemá smysl hrát si s detaily, protože ze zadních řad je nikdo neuvidí... Myslím, že principy a postupy z animovaných filmů se v divadle moc uplatnit nedají. Co ale pozoruju, je, že se animovaný či voděný film a loutkové divadlo vzájemně adaptují. Po filmu Malý pán (který je navíc adaptací knihy) vzniklo divadelní představení, které inscenuje Divadlo b. Na Anifilmu se na něj můžete přijít podívat. Totéž chystá Divadlo b. s Velkým pánem. Nebo Aurel Klimt v jedné fázi přípravy loutkového filmu Lajka uváděl divadelní verzi téhož, akorát pod názvem Lajka, Čchin a Gagarin (divadlo Aha). Kde je film a divadlo je vliv přímější, to je v případě Televize Estráda, kde se jedná o tentýž tvůrčí tým. Nebo to můžeme vypozorovat u Buchet a loutek. Chcípáci jsou protnutí určitou přízemností, hrubostí a pudovostí, což sledujeme i v divadelních inscenacích B+L pro dospělé. Jednoduchost a naivita postav dobře funguje v kombinaci s drsným humorem, přitom ale loutkoherci přistují k loutkám s určitou něhou a respektem. Nevím, jak to popsat, ale když jsem loni viděla jejich inscenaci Vítězné svině, tak jsem si na Chcípáky, kteří jsou přitom už z roku 2006, hned vzpomněla.
foto: Michaela Režová
foto: Michaela Režová
foto: Michaela Režová
foto: Pavel Horáček
foto: Pavel Horáček
Festival Anifilm se koná v Liberci 7.–12. května 2024.
Výstava Za hranice animace: Voděná loutka v českém filmu potrvá v Severočeském muzeu v Liberci od 14. března do 2. června 2024.